Češi se v Athénách stali součástí bájí o nepřemožitelných hrdinech

Člověk musí v první řadě splnit určitá kritéria. Kvalifikační limit B znamená, že jdeš do losovačky. Splnění limitu A pak znamená automatickou možnost startu. Já jsem na áčko musela splnit stovku, myslím, pod osm hodin dvacet minut. To se mi loni podařilo. Vyřazovací checkpointy jsou pak na závodě pro všechny stejné, muže i ženy. Pokud po zaplnění startovních míst „áčkaři" ještě něco zbývá, losuje se. Navíc jsou limity 25 účastníků na každý stát. Japonsko, Německo, Řecko mají možnost obsadit míst více. Cesta na Spartathlon trvá minimálně přes rok. Jeden rok se zabíhá limit, druhý rok se jede.

Jednak není úplně jednoduché zaběhnout poměrně přísné limity, jednak asi nenajdeš v republice mnoho žen, které Spartathlon vidí jako sen, ale spíše jako závod, kde se budou za plného provozu "trápit" v Řecku.

Ne, nemáme. Všechno si platíme sami – letenku, startovné, které zahrnuje i ubytování... Celkově v tom každý necháme s výbavou zhruba třicet tisíc. Navíc člověk musí počítat i s tím, že se mu na místě nějaké věci z vybavení ztratí. Startovné stojí 600 €.

Ne, nic. Máme "jen" trofeje. (Kateřina ukazuje malou železnou plastiku, stylizovaný stříbrný vavřínový věnec a medaili.) Ale máme ještě něco, máme radost, kterou jsme spolu sdíleli, a to je nejvíc. Tohle si za nic nekoupíš.

archiv K. Kašparové

Úplně stejně, samozřejmě! Byla jsem namalovaná a to mi vydrželo až do cíle. Organizátorky se mě v cíli ve zdravotnickém stanu ptaly, kdy jsem se malovala. Řekla jsem "yesterday". Ptaly se, co používám, že mi to i přes déšť vydrželo. Nic speciálního. Nechtěly mi to věřit! Mně to prostě drží, protože to ke mně patří. (smích) A nehty? Tenhle nehet (ukazuje jinak namalované prsteníčky) má na sobě barvu číslo 287. Vybrala jsem si ji podle svého startovního čísla, jsem pověrčivá. Ta barva je pěkně hnusná, musela jsem si na ně nechat přidělat ještě pár kamínků, ale jinak to zabralo! (smích) Zbytek nehtů je v barvě číslo tři. To jsem si zase říkala, že bych mohla být třetí, kdyby to jako hodně dobře dopadlo. (smích)

archiv K. Kašparové

Já umím v životě tři věci: výborně počítat, být sladěná a běhat. Jo a smát se, tak čtyři. Jsou to moje dary od Boha. To je jediné možné vysvětlení. Ještě jsem byla díky zkušenostem našich kluků výborně připravená na trať. A hlavně, šla jsem si za svým snem.

V době, kdy jsme běželi závod, byly zavřené školy. Kvůli bezpečnosti za špatného počasí. (Řecko zasáhl medikán Zorba – pozn. red.) Vyzkoušeli jsme si po trati i brodění. Všichni jsme se museli smát, jak jsme doma trénovali v horku, byli často v sauně a v Řecku taková šílenost. Byla jsem mokrá úplně na kost, do bot mi teklo seshora, zespoda. Když přišel seběh kopce, měla jsem co dělat, aby mě to neodfouklo zpátky na kopec a ještě dál. Čelovku jsem vůbec nesundávala, ta mi držela silou vůle kšiltovku.

Checkpointů je na trati celkem 75. Poslední je v cíli. Všude máš možnost se napít, něco malého sníst. Někde je rýže, brambory. Hlavně si sem můžeš nechat poslat předem takzvaný „drop bag" s věcmi na převlečení nebo vlastními zásobami ionťáku a podobně.

archiv K. Kašparové

Tak nejdůležitější jsou boty, to byly Mizuno Wave Rider 22. Opět nové, naběháno měly tak 20 kilometrů. A určitě tam musíš napsat i barvu – krásná mentolově modrá! A normálně z nich nemám jediný puchýř. Je teda pravda, že si myslím, že mám chodidla otlačená od lodiček a ty pak vydrží všechno. (smích) Podprda byla taky od Mizuna, model Alpha. Běžela jsem totálně mokrá a ani tenhle kousek výbavy mě neodřel. Moje babička říkala, že musím být za všech okolností hezky oblečená, takže pod běžecké šortky nosím normální bezešvé kalhotky. Ale ještě důležitější byly malé náušnice s kamínkem. Pro náušnice a to, že chci dobře vypadat, mi pak v týmu říkali „Barbie". (smích) Na závěrečné vyhlášení jsem šla samozřejmě v jehlách, ale nízkých. Vědět, že budu druhá, vezmu si vyšší. Podle mě má ženská být ženskou a jsem ráda, že jsem ukázala, že běhat upravená prostě jde.

My se máme rády, běžely jsme spolu už v Rumunsku. Šedesát kilometrů jsme teď běžely vedle sebe a mně bylo jasné, že to ta ženská vyhraje. I jsem jí to říkala. A ona na to, že teda dobře, ale že mě chce na stupních vítězů k sobě. A že prý, kdybych se jí udržela až do cíle, že chce společný doběh, nechce soupeřit. Jsme prostě tak nějak propojené. Celou dobu jsme spolu řešily lodičky, nehty, co kdo dělá... Vítězství jsem téhle krásné Maďarce opravdu z celého srdce přála.

archiv K. Kašparové