Článek
C jako Cesta a Cíl
Lze vůbec běžet bez cíle?
Možná lze běhat bez cíle vzdálenostního nebo výkonnostního. Když se ale pustíme na nějakou cestu, něco od ní očekáváme. K čemu poslouží naše cesta? Ten cíl tam je přítomen. V době, kdy byl primář našeho oddělení v cizině a já ho zastupoval, vyběhl jsem občas jenom proto, abych si utříbil myšlenky v případě nějakého rozhodování, v němž jsem byl zacyklený a neviděl řešení. Cílem bylo pouze se oprostit od myšlenek. A možná trochu paradoxně - řešení se většinou objevilo.
| BĚŽECKÁ ABECEDA TROCHU JINAK - Časům, rychlostem, průměrům a dalším veličinám běžeckých výkonů se věnujeme v jiných rubrikách. Nesmíme ale opomenout ani psychické zdraví běžců. Na těchto stránkách budeme běhat tak říkajíc pod dohledem psychiatra a maratónce v jedné osobě. |
A proč běháte vy?
Nedomnívám se, že běháme bez cíle. Někdo třeba běhá pro zvýšení sebehodnocení, někdo běhá proto, že je to trendy. Někdo chce zhubnout, jiný vyběhne, protože se běhá v jejich korporaci a nosí se to. Někdo chce utéct z města, utéct před spěchem a stresem, dostat se ke svým pocitům, prožitkům, vyčistit si hlavu.
Když se podívám na svoje pacienty, které mám v terapii, vypadá to, jako by chtěli utéct od svých potíží. Alespoň jejich okolí to tak vnímá. Oni ale spíše utíkají ke svým pocitům, za řešeními problémů, ke svému já.
Není malých cílů
Cíle jsou hodně individuální záležitostí. Pro někoho je životní výkon cosi, co jiný dělá každý den s prstem v nose. Každý jsme jiný a náročnost cílů lze posuzovat pouze individuálně, podle daného jednotlivce. Pro každého z nás může být cílem něco jiného, vzhledem ke konkrétním možnostem a schopnostem. Jak jsou individualizované ambice, tak mohou být individualizované také cíle.
Zvednout se z gauče a rozpohybovat se na dvacet minut může být větší cíl než pro někoho jiného, kdo je rozběhaný a rozhodne se běžet maratón. U nás v ambulanci denně pozoruji individuální cesty a cíle. Rozhodnutí nepít je strašně ohromné, zajít za terapeutem něco nepřekonatelného. Stud, stereotyp, stigmatizace. Co si bude myslet doktor či okolí? Budu divnej.
| Dušan Randák, známý psychiatr z Kliniky adiktologie VFN a 1. LF UK. Zabývá se léčbou závislostí na návykových látkách. Žije v Kralupech nad Vltavou a běhá maratóny. |
Pro jiného je toto naprosto marginální problém. Neumím něco sám, zajdu za někým, kdo mi s tím pomůže. Jiní si to nedokážou představit. Myslí si, že musí všechno zvládnout sami. Stejně jako v běhu. Pro někoho je normální vzít si trenéra, nechat si vytvořit tréninkový plán. Někdo naopak běhá celý život sám a bez pomoci.
Někdo se při plnění svých běžeckých cílů spoléhá třeba na vodiče, kteří jej dovedou v určený čas do cíle. Jinému to nedělá dobře. Pro někoho může být větší výzva překonat své ego a využít vodiče, než dodržet určitý čas. A tak se může stát, že dva běžci doběhnou ve zcela shodném čase, ale jejich vnitřní vnímání dosažení cíle může být zcela odlišné.
Není chybou nechat si pomoci
Když budu zdolávat osmitisícovku, musím počítat s postupovými tábory, s adaptací. Když jsem já sám jako běžec začal přemýšlet o maratónu, sunul jsem se k němu tři roky. První rok jsem se rozběhával. Měl jsem nadváhu, subjektivně nepříjemnou. Desítku už jsem běhal standardně a začal jsem přemýšlet o delších distancích. Půlmaratón byla pro mne ohromná distance.
Maratón? Rozhodl jsem se, že příští rok zkusím dvě tři půlky a pak se pokusím dostat k maratónu. Musel jsem si zhodnotit, proč k tomu dalekému cíli směřuji? Kdo mi vnukl myšlenku? Manželka to nebyla. Běhání mne oslovovalo, chtěl jsem běžet dál a sám jsem to nechtěl podstupovat.
Východiskem byla přihláška na maratón, kde je vzdálenost i datum dané. Je rozhodnuto. Sám bych si asi neřekl, tady z Kralup někam vyběhnu 21 kilometrů a pak se vrátím. Posouvání možností, hledání mezí, patří k přirozenému vývoji. A ta maratónská legenda je hrozně pěkná.
DNF vás může obohatit
Velká zkušenost pro mne bylo nedokončit maratón. Už se mi to podařilo dvakrát, šest jsem jich dotáhl do konce. Každý rok běhám jeden. První nedoběhnutý maratón, nesplněný cíl, to se mnou hrozně zamávalo. Poprvé na maratónské trase jsem jen běžel, běžel a ani nezažil žádnou maratónskou zeď.
Podruhé bylo mým cílem zaběhnout za nějaký čas. A to ne zcela odpovídalo mým možnostem. Po třicátém kilometru nemohly nohy udělat další krok. Hlava potvrzovala, taky nechtěla. Doplazil jsem se k rodině a řekl jsem, že končím. Věděl jsem, že je to to nejlepší, co jsem mohl udělat. Až později to ve mně začalo hlodat. Ambice, výčitky, že jsem to nedoběhl, a měl jsem, nesplněný cíl.
To DNF (did not finish ‒ nedokončil; pozn. red.) mne obohatilo. Uvědomil jsem si, že je důležité si dávat reálné cíle a poslouchat u toho své tělo. Kdybych nepodlehl svým ambicím a poslouchal bolest, která říkala „zpomal, zvolni", tak bych maratón asi dokončil. Asi mne ovlivnilo to rádoby chlapácké „Kdo to nedá pod čtyři hodiny, tak je chodec". To mne sežehlo. Od té doby o cílech a ambicích přemýšlím jinak.
Cílem může být naučit se nedoběhnout
Podruhé jsem vzdal naprosto cíleně. Mám artrózu v koleni, musím běhat s mírou. Bolest mi dává limit. Snažím se tělo poslouchat a nejít přes patologickou bolest. Byl jsem řádně přihlášen, neměl jsem naběháno, ale nepodlehl jsem přehnaným ambicím. Mým cílem bylo nastoupit, užít si atmosféru, proběhnout se, vystoupit.
Připravil jsem se na zajímavý zážitek. Zkusím doběhnout k Václaváku, pak přelezu plůtek a půjdu se převléknout do šaten. A přesně tak jsem to udělal. I když mne pod Prašnou branou můj cíl trochu zamrzel. Koleno nebolelo a možná by to šlo. Ale nepodlehl jsem. Koleno by povolilo o pár kilometrů dále. Takhle jsem dokončil, nebo vlastně nedokončil v souladu se svým cílem i svými ambicemi.
