Článek
Ano, Petr Svoboda byl pověstný svou smůlou na vleklé zdravotní komplikace. Trápily ho achilovky, k problémům se přidal také rozvod s tyčkařkou Jiřinou Ptáčníkovou. Kvůli infekci atletovi hrozila dokonce amputace nohy pod kolenem. Dnes už opět míří do předních řad ‒ na Mistrovství světa v Pekingu.
V roce 2013 to vypadalo na ukončení kariéry, věci jsou ale zase trochu jinak. Jak to tedy je a bylo ‒ i vzhledem k tomu, že na ukončení kariéry zrovna nevypadáte?
Nešlo o ukončení kariéry ve smyslu, že bych to opravdu tak chtěl. Spíše jsem se tenkrát nejasně vyjádřil redaktorovi, který mi volal. Řekl jsem, že jestli do září nedám nohu dohromady, tak bych se na to nejradši vykašlal. Další den byly všude titulky „Svoboda končí!".
Jak těžké bylo se znovu vracet?
Po rozvodu a tom všem jako by se mi hlava úplně vyčistila, všechny věci se ode mne odpoutaly. Chytil si mě Müller-Wohlfahrt, doktor z Mnichova, který řekl, že tu nohu prostě dáme dohromady a hotovo. Při první operaci došlo bohužel k infekci. Rok nato mne vyléčili tady v Čechách. Wohlfahrt mi nabídl, že rok do olympiády budu mít u něho léčbu zdarma. Došlo na druhou operaci a tentokrát to vyšlo perfektně. Co jsem se vrátil z Mnichova z léčby, do čtrnácti dnů jsem trénoval a trénuji doteď. Úplný zázrak!
Co je teď nejdůležitějším bodem vašeho programu?
Chystám se hlavně na MS v Pekingu, kde mým hlavním cílem bude momentálně dostat se do finále. Tajným snem je ohrožení českého rekordu. Loni na ME v Curychu po měsíci a půl trénování jsem se přiblížil na dvanáct setin k českému rekordu, což byl v podstatě také takový zázrak. Teď se cítím mnohonásobně lépe. Mám za sebou rok tréninku v kuse a to tělo prostě pozná. Když máte výpadek a pak trénujete, tělo je takové rozblemcnuté, nezpevněné, poznáte to. Po dlouhodobějším tréninku rychleji regenerujete, nejste tak unavení. Teď jsem ve fázi, že nemusím tolik dřít, abych se dostal na nějakou úroveň, ale sám nevím, jak na tom doopravdy budu. Tréninky vypadají dobře, ale základem je vždy první závod, který napoví.
Vaším velkým koníčkem bylo kdysi spaní. Zůstala ve vašem životě tato konstanta zachována, nebo se něco změnilo?
Stále spím velice rád, to mám už od mládí. My jsme s bratrem o víkendu vstávali třeba v poledne nebo i ve tři odpoledne. Když jedu na závody, tak prospím třeba celý den s výjimkou snídaně a oběda. A když se mi náhodou nechce spát, tak si zapnu nějaký film. A nakonec u něj stejně usnu. Jsem takový akumulátor. Energii je třeba naakumulovat a pak v rozhodující okamžik pustit ven. Vždycky říkám, že čekám na to, až ve mně bouchne ta atomovka.
Má to snad něco společného s vaší minulostí?
Ano, pocházím totiž z Třebíče a za mládí jsem tam závodil za Dukovany, takže nějaká ta atomová energie by tam měla být. (smích) Doufám, že se nějakého toho výbuchu v pravý čas dočkáme.
Fanoušci vás také znají jako překážkáře s vytetovaným úslovím na předloktí „Přes překážky ke hvězdám" v latině. Co přibylo? U jednoho tetování asi nezůstalo...
Mám teď už čtyři: „Po každé noci následuje nový den", „Přes překážky ke hvězdám", „Bez pekla není ráj" a „Konec je novým začátkem". Každou významnou životní fázi mám spojenou s jedním výrokem. A pak mám ještě tuhle věc (odhaluje levý bok): „Nejde o to, kolik ran dostaneš, ale kolik ran uneseš." Je to vlastně překreslená moje první hezká fotka, kde není vidět obličej ‒ je to jen tělo nad překážkou. Našel jsem v tetování zalíbení, mám rád symboliku, nosím na sobě věty, které mne oslovily. A zároveň mám strach, že nezůstane jen u toho (smích). Když mi vyjde sezóna, tak věřím, že určitě ještě něco najdu. Musím počkat na vhodný okamžik, který napoví, co by to mělo být...
