Horor překážkáře Svobody: Přijet do nemocnice o něco později, hrozila mi amputace

Přijel jsem tam v pondělí, s sebou jsem měl všechny výsledky vyšetření a lékařské zprávy za dobu od mého zranění.

Byl to takový menší šanon… K tomu rentgeny na cédéčkách, rozbory krve, všechno možné.

Byl jsem tam jen na otočku. Ty zprávy studoval dvě hodiny, pak mluvil se svým člověkem, co má na starosti rezonanci, a říkal, že vymyslí strategii léčby na příští týdny. Domluvilo se, že dopoledne budu chodit na ionizaci, odpoledne mi bude ordinovat homeopatika. Po následném léčení jsem se do Čech vrátil s tím, že budu rehabilitovat a poté začnu postupně trénovat.

Ano, měl jsem velká očekávání, protože doktor Müller-Wohlfahrt mi dal naději, že se noha uzdraví.

Přišel problém. Do nohy se mi během pár dní dostala nějaká infekce.

Těžko říct, měl jsem horečky kolem 39 stupňů a večer strašnou zimnici. V baráku máme 25 stupňů, já měl na sobě tři trička, mikinu, péřovku a byla mi strašná zima.

Volal jsem svému manažerovi Josefu Jindrovi, že mi není nejlíp. Člověk odhadne, že ležením v posteli se z toho nevyléčí. Tak jsme se domluvili a já jel do Prahy na Chodov za profesorem Kolářem, byl tam i primář Hospodár, se kterým spolupracuji ve Vittore Teamu. Když uviděli nohu, ozvalo se: „Tohle je průser.“ Jak jsem viděl ty jejich vytřeštěné oči, polilo horko i mě.

Byl tam na achillovce velký otok, ta jizva po operaci se jakoby rozpustila, dostal jsem tam zánět a hnis. Hnusný pohled. Když mi to zmáčkli, byla to bolest jak blázen. Hned mi domluvili lůžko v nemocnici, Jiřinka (manželka – pozn. red.) mě tam odvezla. Dávali do mě antibiotika a ráno jsem šel zase na operaci, do měkkých tkání mi dali drény.

Ta antibiotika na něj zabrala. Navíc pozitivní bylo, že velký problém pomohl vyřešit malý. Achillovka zůstala nepoškozena, nedošlo k žádné nekróze a je snad teď v pořádku. Konečně se také Petru Svobodovi nestalo to nejhorší, co mohlo… Ale co mi pak říkali doktoři, to mě dost vyděsilo.

Pan Hospodár říkal, že jsem měl štěstí. Tak jsem se divil, jaké. A on mi vysvětlil, že kdybych přijel o pár hodin později, hrozila by mi amputace. A kdyby to bylo o dvanáct později, mohl bych bojovat o život. Je pravda, že infekce se dostala vysoko až někam ke kolenu, já si třeba vůbec nepamatuju, jak mě přijímali na pohotovosti, to jsem prý i omdlel. Hrozný…

Když jsem se dozvěděl, co se přihodilo, já si spíš říkal, proč zase já, čím jsem si to zasloužil. Když je jedno procento, že se něco stane, vždycky to vyjde. Teď asi vsadím Sportku, snad to platí i opačně.…

Já už se teď na doktory neupínám. Samozřejmě je poslouchám, co se týče rehabilitací, ale dám i na své pocity. Kdybych na ně dával i dřív, možná to nemuselo dopadnout takhle.

Asi tak. Když se podívám, že ti kluci letos běhají prd… Nejhorší je, že mám v tom stavu i problém se radovat z úspěchů ostatních. Samozřejmě jim moc fandím, ale přijde mi, že jsem to dřív uměl prožít víc a spontánněji. Ale ať si kdo chce, říká, co chce, já se ještě vrátím!