Článek
Uběhnout a ujet na kole 3223 kilometrů, uběhnout 21 maratonů nebo 1314 kilometrů na cestě z Prahy do Londýna mu zjevně nečiní větší problémy. Co je ale tou tajnou zbraní, hybnou silou, jež Davida žene na jeho extrémních cestách kupředu? Je to přesvědčení, že i jedinec může dokázat velké věci, měnit svět na lepší místo. A o tom je vlastně celý jeho příběh, o nějž se s námi podělil v jedné vršovické kavárně.
Jak jste se dostal k běhání a kdy? A jak k běhání pro dobrou věc?
Všechno probíhalo postupně. Byla to taková evoluce a běhání pro dobrou věc bylo až tím posledním vývojovým článkem. Běhat jsem začal v 18 letech, když jsem odjel do Ameriky a začal tam studovat na střední škole. Téměř přirozenou součástí studia je tam také provozování nějakého sportu. Já si vybral běhání, protože mě vždycky fascinovalo. Vzpomínám si, že mne běhání přitahovalo už jako velmi malého. Kladl jsem si otázky, kam až člověk může doběhnout. Od patnácti do osmnácti jsem v Čechách jezdil juniorskou kategorii na horském kole. Měl jsem docela dobrou kondici a v USA jsem se stal druhým nejlepším běžcem v oddílu. To mě poznamenalo na celý život.
A co ten charitativní rozměr?
No a pak se mi jednou do mailu dostala informace o běhu kolem světa pro nezávadnou pitnou vodu organizace Blue Planet. Věděl jsem, že to moc chci vyzkoušet, tak jsem se přihlásil a dostal se do výběru 20 běžců, kteří štafetovým způsobem obíhali přes Ameriku, Evropu a Asii celou planetu. Každý z běžců musel každý den překonat zhruba 13 kilometrů. Trvalo to tři měsíce, každý šestý den jsme měli volný.
Bylo to hodně náročné? Přeci jen jde o poměrně dlouhou dobu.
Běh jako takový byl vlastně to nejmenší. Logistika a časové posuny byly mnohem horší. Byli jsme rozdělení do čtyř týmů po pěti lidech. Každý tým měl šest hodin na svůj úsek. Startovní časy jednotlivých týmů se neustále měnily, navíc jsme se v době, kdy jsme neběželi, museli přesouvat na vzdálenost kolem dvou set kilometrů. V Evropě po dálnicích to ještě šlo, ale v Asii to hodně drhlo. Na dálnici to představuje zhruba dvě hodiny, to ale například v poušti Gobi takhle rychle nešlo. Šest hodin jsme běželi, šest hodin se někde natřásali v autě a na spánek často zbyly třeba jen čtyři hodiny.
Jak to bylo na takových cestách se stravou?
Jedli jsme vždycky místní jídla, což s sebou přinášelo hodně problémů, jak jsme se přesouvali do Asie. Průjmy byly na denním pořádku. Únava pak byla o to větší.
Kde to bylo naopak nejzajímavější? Která ze zemí nebo které z míst vás nejvíce oslovilo?
Úplně nejzajímavější mi přišlo Mongolsko a Japonsko. Zajímavá byla určitě i poušť Gobi nebo jezero Bajkal, ve kterém jsme se i koupali. Celkově jsem se ale těšil, až se zase ocitneme v Americe. V Asii jsme to měli hodně těžké a složité. Jen v Rusku jsme strávili v podstatě tři týdny, deset dnů jsme se nedostali z jedné silnice. Čína byla asi nejnáročnější na žaludek.
Jak jste trénoval na svojí první stomílovku?
Přečetl jsem si dvě knihy o ultramaratonech, to mě inspirovalo. Běhal jsem pětkrát šestkrát týdně. O víkendu jsem dělal dlouhé běhy, jak v sobotu, tak v neděli. Začalo to tím, že jsem třeba 16 kilometrů běžel v sobotu a 25 v neděli. A pak jsem zvyšoval, až jsem běžel těch zhruba 26 v sobotu a 26 v neděli. Do toho jsem z tréninkových důvodů zařazoval závody ‒ maratony, 50kilometrové závody, 50mílové závody. Mým heslem ale bylo: Lepší být „undertrained" než „overtrained", tedy že je důležité nepřetrénovat, na to jsem si dával hodně pozor. Když přetrénujete a zraníte se, tak vlastně zahodíte třeba šest měsíců přípravy do koše.
Co vám běhání dávalo tenkrát a co vám přináší teď?
Zpočátku to bylo o tom cíli. Člověk systematicky trénuje na maraton, pak ho uběhne a má takový ten pocit zadostiučinění. Něco jako na vysoké škole, když složíte těžkou zkoušku. Máte pocit dobře odvedené práce, že jste se něco naučili a stálo to za to... Už je to za mnou, už se nemůže nic stát. Už jsem dokázal zdánlivě nemožné. Tento pocit se po každém maratonu opakuje, ale je stále menší.
Teď převládá taková trochu až posvátná nálada, že jsem měl možnost svým snažením někomu pomoci a udělal jsem to. Můj cíl bylo vyběhat na dostupnou pitnou vodu milion korun. Teď už je to v přepočtu vlastně 1 200 000 korun, pomohl mi pokles kurzu koruny (na sbírkovém účtu se prostředky střádají v amerických dolarech - pozn. red.).
Myslíte si, že se vám daří nějakým způsobem ovlivňovat oslovené děti ve školách? Že se budou více zamýšlet v globálních souvislostech, nad ekologickými i ekonomickými aspekty?
Doufám, že ano. Já se zaměřuji na ten aspekt „vy sami opravdu dokážete něco změnit". Opravdu každý z nás dokáže měnit svět k lepšímu. Běháním, čímkoli, co má rád, co umí, v čem vyniká. Nemusíme se spoléhat na vlády, na nějaké organizace. To je moje poselství, které se snažím předat. Každý má nějaký talent, může ho použít k něčemu dobrému.
Máte i nějakou zpětnou vazbu, že se to skutečně daří?
Psala mi například jedna školačka ze Španělska, že umí docela dobře hrát na kytaru a že každý večer šla do ulic Barcelony hrát s kloboukem před sebou a všechny vybrané peníze pak věnovala na pomoc tamním bezdomovcům. Můžeme polemizovat o tom, zda je to nejlepší způsob, jak bezdomovcům pomoci, ale uvědomme si jednu věc. Ta šestnáctiletá dívka udělala něco, co bylo v jejích možnostech. Až jí bude šestadvacet, šestatřicet, bude mít možnosti určitě širší. Už teď udělala velkou věc, co asi udělá za deset dvacet let? Prostě vzala svůj talent a použila jej pro dobrou věc. Není to krásné?