Článek
Na běhátka totiž panují rozličné názory. Během svého běžeckého života jsem se sama ocitla na obou stranách barikády. Byly doby, kdy jsem na něm ve fitku proběhala celou zimu a nechyběly ani dvacetikilometrové „výběhy". Bylo to zejména v čase, kdy jsem zpívala, nosila krk zahalený do šál a obávala se každého studeného vzdoušku, který by znamenal nějakou tu rýmičku. A naopak – přišla dlouhá léta, kdy jsem nerozlišovala roční období ani denní dobu a vyběhla do jakéhokoli marastu, větru, deště, bláta, chumelenice. Pěkně do přírody, ať se zrovna jakkoli zlobila – a na pás jsem koukala jako na vynález pro choulostivé květinky.
K definitivnímu přechodu ven mi tehdy stačily dvě věci: o hodně snížené tempo venku a možný fakt, že pás zřejmě přidává na vzdálenosti i rychlosti (stačí trochu zvednout nohu, že...?) – i to, že mne ty rýmičky stejně doběhly, když se ze mě tehdy stala také jedna z těch skleníkových květinek. Na pás už nikdy, myslela jsem si hodně dlouho. Zejména, když jsme se přestěhovali na vesnici a příroda čtyř ročních období je daleko zajímavější, než městské cesty a parky – a určitě více, než stále stejný blikající displej s ubíhající dráhou a přibývajícími kilometry.
Jenže poslední léta (a přibývající léta) nám, mně i manželovi, přinesla jen zpomalení, stereotyp, sem tam nějaký ten zdravotní problém, ruku v ruce s tím šla demotivace a zklamání, že to zkrátka tolik neběhá, nebo že by hlava chtěla, ale tělo ne. Nikdy bych nemyslela, že i mně mohou potkat stavy, kdy se mi nebude chtít – do tmy, do deště, do vedra a všeho, co jsem naopak vždy brala jako výzvu. I cestičky v lese časem zevšedněly, a na objevování nových už jsme neměli takový akční rádius (pokud jsme si nedojeli autem). Kdo nad tím kroutí hlavou, znovu říkám: I pro mne to bylo dříve naprosto nepochopitelné. Běh jsme zčásti nahradili koloběžkou a tancem, nicméně to nestačilo a hledali jsme další možnosti, jak nezcepenět. A volba padla na běhací pás v kombinaci s domácím posilováním.
Nejprve jsme surfovali po internetu a našli nějaké tipy. Protože to ale není levná záležitost, jeli jsme se ještě podívat do kamenné prodejny a vše si nechali předvést. Přemýšleli jsme, zda pak pás umístit do obýváku, nebo do garáže. Garáž slibovala větší klid, na běžce se tak nebudou věšet ostatní členové rodiny se svými potřebami, zato větší prašnost a dívání se do zaprášených starých krámů před sebou. Slibovala však také stálejší klima – v zimě sucho, bezvětří a stálou teplotu, v létě pak aspoň trochu chládek. A samozřejmě i více místa. Stroj se přece dá také přikrýt, když se na něm zrovna neběhá.
Ještě týž den jsme si ho objednali. První dobrodružství s ním nastalo v den, kdy jej přivezli: ani jeden z nás nebyl doma, a tak vypomohl ochotný soused, který pomohl kurýrovi vytáhnout tu obrovitou megakrabici z auta a poskytnul jí dočasný azyl na zahradě. Ten den byl naštěstí bohatý na sněhovou nadílku, a tak jsme tu obludu lehce přestěhovali na saních. Následovalo napínavé odkrývání jednotlivých obalů a montáž, vše už na místě. (Montáž si lze za příplatek také objednat, ale šikovný chlap ji podle návodu zvládne.) Ještě týž večer jsme se oba proběhli – a protože následující dny přinesly oblevu a s ní také bláto na cestách a nevyzpytatelný vítr, proháněli jsme mašinu podstatně častěji. Už nemusíme hledat „díru v mraku" – kdy přestane na chvíli pršet, jen stačí sejít pár schodů. Běhy venku jsem si pak mnohonásobně více užila, když bylo hezky. Protože se mi zalíbilo dát si na páse „fartleček" – tu běžet rychleji, tu si přidat kopeček, zkrátka střídat „terén" i tempo (a stroj na to nabízí i spoustu programů), dokázala jsem najednou opět běžet trochu rychleji. Lze říci, že se mi vrátila stejná radost z dob, kdy jsem objevovala běh a jeho možnosti. Střídání indoor a outdoor běhu, spolu s dalšími fyzickými aktivitami jednoznačně pomáhá rozbít stereotyp, který každého běžce dříve či později pravděpodobně doběhne.
Běhací pás do rodiny má i jiné výhody: Není třeba tolik řešit oblečení jako na delší běh venku, do sprchy (a na záchod či pro zapomenuté pití) je to kousek. Když v rodině běhají dva (nebo i více lidiček), nastavíme si svou trať tak, jak to každému právě vyhovuje. I když uběhneme podobnou vzdálenost v podobném čase, nemusíme si vzájemně lézt na nervy tím, že jeden za druhým sotva visí do kopce, zatímco ten druhý zase není tak rychlý na rovině. Po doběhu si zkrátka sdělíme své dojmy - a jak to šlo. Protřelý závodník nyní nejspíš ohrne nos (sama jsem to měla léta podobně), ale pro všechny, kteří chtějí základní kondici, sundat pár kilo, nebo si trochu zpestřit trénink a nalézt alternativu do nevlídných dní, je to ideální způsob, jak se dostat pravidelněji do obrátek.
Nevýhodou jsou snad jen velké rozměry. Minipásy, které jsou k dostání řádově za jednotky tisíc a tváří se náramně skladně, jsou vhodné prakticky jen na chůzi. Je tedy třeba si předem dobře rozmyslet, kde na páse budeme opravdu běhat, abychom kolem sebe měli také trochu místa a dostatek klidu. Nicméně údržba je minimální, stačí promazávat – a pak už jen točit a točit, běhat a běhat...
