Ať je jaro nebo zima, na Sky Race za každého počasí

Sbíhám z Ještědu, sníh, jak letím, odletuje. Dole jeden závodník sebevědomě prohodí: "Do tří hodin zbývá čtyřicet minut a už jen pět kilometrů, to v pohodě dám". Říkám mu, koukni nahoru, ještě máme před sebou jednou Ještěd, tak snadné to nebude. Brodím se sněhem, jako v podstatě celý závod, prudce stoupám pod lanovkou k vysílači mezi obrovskými kameny. Aby to zas nebylo takové drama, výjimečně mám na sobě to s tkaničkami ‒ hádáte správně, boty. Jaké by to asi tady bylo na jaře a naboso? Seběh pod lanovkou, už mě bolí všechno a cíl dosažen za 3:24:51. Jo těch pět kiláků trvalo nakonec hodinu. Prostě Ještěd Winter SkyRace. 21,5 kilometru a 1300 metrů převýšení.

Čekám na odvoz a omylem nakopnu čouhající dlažební kostku. To to pěkně začíná! Pak jedu s kamarádem Tomášem autem z Prahy. Ne že by do Liberce nejel vlak, ale museli byste si fakt hodně přivstat. Přidává se k nám ještě Fanda, ten běží v prsťácích. Tomáš volí ponožkové boty. Já beru tričko týmu naBOSo a volím tradičně přírodní podrážku. Dvoje boty, co mám s sebou, nechávám zapečetěné v batohu v úschovně.

Ředitel závodu Honza Dušánek pro nás připravil jarní trať. Parametry 24,5 kilometru a 1600 metrů převýšení. Volně přeloženo: samý kopec nebo nakloněná rovina. Proto je k dispozici limit šest hodin. Počasí bylo objednáno skvěle, přímo parádně. Start, běžíme k dolní stanici lanovky. Kousek pod lanovkou, vlevo a teď to začne. To jsem na žádném závodě zatím neviděl, v zimě se vybíhalo jen pod sedačkovou lanovkou. Radši si udělám fotku. Skoro kolmá stěna sjezdovky, plazení po čtyřech zdar! Všichni závodníci vypadají, jako by něco hledali. Snad soupeři nezmerčí, co se nosí pod kiltem. Trocha bláta, trocha kamení, po okraji i nějaké to trní. Přicházíme do sněhového pole, kde číhá fotograf Jiří Bošek. Studené ťapky proklepu na krátké rovince a zas dolů.

Loukou valím, co to dá, a najednou nějaký čert s rohama zařve: "Zahálka, makej!" Já na něj Jirko foť a toč. Zase je tu flák sněhu a v té rychlosti, jak je tuhý, řeže do chodidel. Jiří Januška pohotově zachytí záběr. Že si ti fotografové vybírají schválně taková dramatická místa. Neubrzdit to, jsem ve stromě. Chvíli následuje regulérní běh. Pak doprava a přes kořeny nahoru. Svou řekněme rychlochůzí většinu předbíhám, tedy předcházím. Potkám jednu sympatickou slečnu, která jde některé kopce nahoru též bosky. A poprvé doběhnu Tondu, moc nadšeně, že jsem ho dohnal se netváří.

Pět kiláků a první občerstvovačka. A zase šup dolů, jen ty šutry mi nějak nejdou pod fousy, tedy ťapky. Ťapám přes špičky a všichni mě předbíhají. Následuje zvlněná rovinka lesem, řekl bych bosý běžecký ráj. Dynamikou běhu kosím většinu soupeřů, kopce většinou běžím. Když je to z kopce, udržím se jich. A zase stoupání, pěknou širokou bahnitou cestou. Nahoře závodník v oranžové bundě, zase Tonda, pokecáme. Mírným stoupáním se vracíme na občerstvovačku. Dobrá zpráva, už jen deset kilometrů. Ta horší, kdo se podívá na startovní číslo na mapku, tak dvakrát na Ještěd.

První borci valí sněhem zpátky, zbývají jim jen dva kilometry, nám devět. Přesuneme se o kilometr dál a je tu nějakých dvě stě metrů prudce nahoru po velkých kamenech. Některé se hýbou, ty malé mezi se hýbou všechny. Bojím se, nechci, aby mi nějaký sjel na chodidlo. Uf, jsem u vysílače. Užívám si fandění od diváků. A nějaká ta fotka taky nesmí chybět.

To, co se v zimě botmo krásně běželo dolů, cupitám boso pomalu po šutrech. Kde chybí šutry, jsou husté kořeny. Po asi třech kilometrech se už těším na stoupání. Kdo by se netěšil? Pročvachtat bahnem a jsem na sjezdovce. Lanovka mě asi nevezme, tak holt po svých. Jsem v místě zmíněném v zimní verzi. Bez sněhu je tu nepočítaně šutrů na skoro kolmé stěně. Už vím, jaké je to tu bosky. Celkem prima, už mi to lezení začíná jít. Lukáš Podolák mi blejskne krásné fotky. Pod vrcholem skoro zase doženu Tondu. Kdybych ho dohnal potřetí tak tipnu, že by radostí asi rozlámal hůlky. Nahoře je v nabídce voda a vodka, voda asi bude stačit, myslím.

Někdo tu na asfaltce nechal zimní posyp, běžím se s ním poprat. Pak kousek po hřebeni. Pro šokované turisty, když vidí, že jsem zase zpátky a jak se naboso peru se šutry, jsem vítězem já. Atmosféra je parádní po celý závod. Vlevo a pod lanovkou mířím dolů, stejně jako v zimě. Prudké kopečky střídají mírnější. Přiznávám, že bosky to nedokážu moc rozběhnout a pustit. Jedna dvojice prohodí, že do čtyř hodin zbývá pět minut, to dáme a mizí mi. Dole kousek přebaletím a další soupeř si už na mě brousí zuby. Z místa vystřelím na závěrečných dvě stě metrů do tempa 3:50 na kilometr a jsem v trapu. Časomíra ještě neúprosně ukrajuje poslední vteřiny a píp ‒ 4:01:59. Vzhledem k větší vzdálenosti a kopcům navíc, je to tedy poměrně podobný výsledek, jako v zimě v botách. Pohodový fotovýlet to byl, přesně, jak jsem si na začátku vysnil. Zatím mě překvapivě nic nebolí. Nezapomenout, v cíli je ještě na výběr spousta druhů jídla. Kdo rád kopce, přihlaste se na zimní verzi, stojí to za to.

V neděli se to ale rozleželo a ztuhla mi trochu stehna. Vyklusávám to ošplouchnout se na pár minut do ledové řeky Kamenice a pak 22 kilometrů přes hory a doly na návštěvu. Co takové řekněme tréninky udělají s časem v květnu na maratonu? Nechám se překvapit.

A co říká na závod Fanda? "Čas 3:31. Nohy bolí, ale jinak dojmy fajn. První závod ve Fivefingers a myslím, že obstály. Asi je vyvenčím i v Jeseníkách na stovce." A ještě Tomášovy dojmy: "Čas: 3:15. Ač dnes nemůžu chodit ze schodů. Ale stálo to za to. Krásná trasa i atmosféra. Pět kopců, z nich dva po čtyřech. V ponožkách Skinners mě předbíhali z kopce, já je většinou do kopce. Asi 20 lidí obdivovalo mé neobutí, já odpovídal, že za mnou to běží jeden blázen úplně naboso. Při posledním kopci krize, křeče nad koleny, asi jsem předtím neměl hrát dva dny squash. Naštěstí jsem se opíráním rukama o stehna dostal i přes mordor kamenolom na Ještěd a při posledním skoro kolmém seběhu křeče vyklepal a závod tak dokončil."