Článek
Bannisterovy rekordní tretry se v Londýně vydražily za necelých 8 miliónů korun.
Pouhých šest desetin vteřiny stačilo tehdy v roce 1954 na to, aby se zhroutila jedna z velkých bariér moderní atletiky. Do té doby panovaly názory, že zaběhnout jednu míli za méně než čtyři minuty není a nejspíše nikdy nebude v lidských silách. 24letému britskému studentu medicíny Rogerovi Bannisterovi se to podařilo. Na škvárovém oválu Oxford University padla čtyři kola za 3:59,4 a když se z ampliónu ozvalo „Výsledný čas je tři...," nadšený řev a jásot diváků neznal konce. Další časy pod čtyři minuty na míli se jen hrnuly, Bannisterův rekordní výkon vydržel jen měsíc a půl. Všichni už věděli, že to jde.
A ještě jeden průlom přinesl Bannisterův běh podpořený dvěma výtečnými běžci Chrisem Brasherem a Chrisem Chatawayem. Na vrcholných soutěžích se začali používat profesionální vodiči. Sám Bannister nepřipisoval svému počinu přehnaný význam. Skromně zastával tvrzení, že to vlastně nic nebylo a dříve nebo později by čtyřminutovou hranici překonal někdo jiný. On sám viděl smysl své existence v medicíně a neurologickém výzkumu. Tomu se začal plně věnovat necelé čtyři měsíce po svém světovém atletickém průlomu.
| „Čím více omezení přináší naše společnost a práce, tím nutnější bude nalézt nějaký únik pro naše prahnutí po svobodě." |
Během povinné vojenské služby se věnoval výzkumům onemocnění způsobovaných vedrem a inicioval budování krytých sportovišť nebo jeden z prvních plánů na testování na anabolické steroidy. Jako první předseda britského Sportovního výboru (Sports Council) propagoval filozofii sportu pro všechny, který považoval z dlouhodobé perspektivy za jednu z nejdůležitějších věcí. Za svou práci byl v roce 1975 povýšen do rytířského stavu.
| „Jen proto, že o něčem říkají, že je to nemožné, neznamená, že to nemůžeš dokázat." |
V mládí Bannister rád vyrážel na dlouhé vyjížďky na kole, brzy ale objevil své vlohy pro rychlý běh. To mu bylo asi 12, nebo 13 let. Často trpěl migrénami, stavy úzkosti a nervozity, které mu způsobily nálety v době druhé světové války. Běh trénoval s malými objemy, ale ve vysoké intenzitě. „Vždy jsem končil závody na pokraji totálního vyčerpání. Odmítal jsem nechat někoho, aby mě porazil," napsal Sir Roger Bannister později. O svém běhání sepsal jednu z významných knih svého druhu First Four Minutes, později přejmenovanou na The Four-Minute Mile. Ve svých 45 letech musel veškerého běhání zanechat. Stal se obětí vážné automobilové nehody, která značně omezila jeho mobilitu. Musel se rovněž vzdát neurologické praxe. Svou pozornost poté zaměřil na výzkumy v oblasti autonomního nervového systému.
| „Jakkoli se každý z nás může zdát obyčejným, všichni jsme nějakým způsobem výjimeční a můžeme docílit výjimečných věcí... a někdy dokonce i nemožných." |
Při konání letních olympijských her v Londýně v roce 2012 mu bylo 83 let, když nesl olympijskou pochodeň po závodní dráze nesoucí jeho jméno „Roger Bannister Running Track". Olympijskou medaili domů nikdy nepřivezl, přesto si získal velké mezinárodní uznání. Poslední léta života mu ztrpčovala Parkinsonova choroba. Po sobě zanechal čtyři děti a nehynoucí příběh o překonávání nemožného.
