Specialita tenistky Hradecké? Úder, který v Čechách nikdo další nehraje

Byli jedna z posledních skupin, co se vracela z Ameriky. Pak jsem byla čtrnáct dní v karanténě. A následně jsem se pustila do rekonstrukce zahrady, část věcí se srovnalo se zemí a začalo se znovu. Takže jsem se nenudila a ani dál se nenudím. Pořád se dostavuje, něco se předělává, takže teď pendluji mezi tréninkem a zahradou. Člověk ráno v sedm vstane, pak jsou tady dělníci a večer, když se setmí, tak si říkám, to už je zase další den pryč? Vždyť jsem si ani nestačila sednout na gauč a dát si kafe. Takže doba je těžká, ale já se pomalu nezastavím. Výhoda toho celého je, že nejsem někde po světě, ale mám to tady pod kontrolou.

Teď jsem skoro pořád doma. Jen někdy vyjedu na soustředění do Špindlu na týden. Kamarád tam má byt. Chodili jsme tam na túry a na kolo. To bylo příjemný, akorát je tam člověk úplně zničený, protože jezdit v kopcích, to není, jako tady po rovince.

Musím říct, že vůbec. S trenérem ano, ale s lidmi, co se potkáváme na okruhu, tak jsem vypnula. Dokonce to bylo tak, že se mě třeba lidé ptali na nějaké turnaje a já jsem překvapeně koukala, co? Už jsou nějaké turnaje... Noviny jsem taky nečetla. Tenisově jsem vypnula. Chodili jsme s trenérem hrát k nám do školičky, když to bylo možné a mohlo se otevřít. Tam byl klid a bylo to zpestření. Člověk byl sám, dopoledne byl klídek. Lidi z tenisu jsem viděla pomalu po měsíci, když byl teď turnaj na Spartě.

Určitě. Navíc ten tenisový život přece jenom jednou skončí a opravdový život je o něčem trošku jiném, než aby se stresoval u pinkání do míčku. Jestli se vyhraje nebo prohraje. I tohle byla dobrá zkušenost, člověk si uvědomí a přehodnotí nějaké věci. Vypadne z toho svého kolotoče a pozná „normální" život a pozná, že bez toho sportu to taky najednou jde.

Chtěla bych rodinu. Nechám tomu volný průběh. Uvidíme, kdy začne sezona, kdy se to zase všechno spustí. Zatím jsem o konci kariéry nepřemýšlela.

Olympiáda je za rok, to netuším, co bude. Bylo by to hezký si tam zahrát. Nechám tomu volný průběh. Hlavně dobrých hráček máme strašně moc a dostat se do nominace může jen pár holek. Jsou tam čtyři singlistky a dvě deblistky. Z té zásobárny, co máme, je konkurence opravdu veliká. Uvidíme, jak se lidé vypořádají s tou pauzou. Já jsem si vyzkoušela po operaci kolena, jak to při takové přestávce je, půl roku jsem nehrála. Vracet se je těžší. Teď to bude pro všechny stejné, všichni se budou rozjíždět. Takhle dlouho, že nikdo nehrál, to tu ještě nebylo. Věřím, že se žebříčky můžou pěkně zamíchat.

Školička je určitě směr do budoucna, baví mě práce s dětmi. Neříkám, že bych chtěla od rána do večera stát na kurtu, to ne. Projektu školičky bych se chtěla věnovat. Uvidíme, jaké budou příležitosti.

Tady doma budou mistráky, ale kdy začne celosvětová Tour, na to jsem zvědavá, máme přerušenou sezonu do 27. července. V půlce června se má rozhodnout, jestli se vůbec začne. Já si myslím, že se státy potřebují dát dohromady, včetně cestování, aby to bylo pro všechny přijatelný. My máme „nevýhodu", že jsme na tom turnaji vlastně ze všech koutů světa. Musíme létat přes všechny kontinenty. Takže reálně moc nevidím, že by se to takhle brzy spustilo.

Bylo to fajn, sice jsme hráli na betonu a ne na antuce, kterou mám ráda, ale i tak to bylo super si zahrát ostrý zápas. Na české turnaje se těším, bude to něco jiného než mezinárodní turnaje. Hlavně doufám, že až začnou mistráky, tak už to budu mít doma dodělanou rekonstrukci a budu se moci soustředit pořádně na tenis. Mrzí mě, že tahle pauza přišla do doby, kdy je antuková sezona, tu mám obzvlášť ráda.

Je pravda, že my si v tomhle směru docela vystačíme. (směje se) Na těch turnajích, co budou, má být nejlepších šestnáct hráčů a hráček, budou to kvalitní zápasy. Určitě to v rámci přípravy na návrat na Tour bude super trénink.

Je to zvláštní. Za normální situace na kurtu máte pocit, že hrajete nejen pro sebe, ale i pro ty ostatní. Dělíte se s fanoušky o radost. Ale když vezmu turnaj na Spartě, tak jsem se necítila úplně špatně a s pocitem, že tam nejsou diváci. Trošku jsem na to zvyklá z malých turnajů. Třeba, když jsem hrála pětadvacítku v Trnavě, tak na kurtu byl jen umpire rozhodčí a jinak nikde nikdo. Tady byli sběrači, ochranka a lidé, co se starali o turnaj. Takže mám možná malinkou výhodu z malých turnajů. Tam se na zápas třeba přijdou podívat jen dva lidé... Ale s fanoušky je to ale určitě lepší. Když je člověk unavený, tak vás dokážou vyhecovat, doženou vás k lepším výkonům. Teď to musíme brát tak, jak to je. Je jasné, že hlavní je zdraví a jsme rády, že se může hrát i takhle.

Když mi bylo asi šest, trénovaly jsme se ségrou s tátou na Tesle Karlín. Já byla menší a neměla jsem tolik síly, táta mi řekl, ať raketu vezmu do obou rukou. Já to zkusila a zůstalo mi to. Když jsem byla malá, tak se u mě nevědělo, jestli jsem pravák nebo levák. Spíše jsem dělala věci levou rukou, ale v té době se spíše prosazovalo, aby děti byly praváci. Převážně hraji forhend obouruč, ale když nedosáhnu, tak nemám problém zahrát ho jednoruč. Když na to přijde, tak raketu hodím do levačky a zahraju forhend levou rukou. (směje se)

S mým trenérem Jiřím Fenclem jsem už více než deset let, už si asi zvykl. Ale vzpomínám na začátky na Štvanici, Tam jsem trenérům svým obouručným forhendem motala hlavu. Nevěděli, kde mám forhend a kde bekhend. Přitom to není nic složitého. Hraji normální forhend, jen tu levou ruku dám nad tu pravou. To třeba, když Asiatky hrají údery obouruč, tak mění ruce.

Nikdo nepočítal s tím, že bych mohla jezdit po světě a živit se tím. Hlavní cíl byl, abych hrála tenis, abych měla nějaký řád v těch takzvaných telecích létech, aby člověk neměl čas na blbosti. A vzniklo z toho, že jsem v osmnácti, devatenácti, začala jezdit první desítky s tátou ven z republiky. Hlavní cíl mého tenisu ale určitě nebyl, že bych hrála profesionální tenis. V patnácti letech jsem si myslela, že největší tenisový turnaj, co existuje, je mistrovství republiky.

Tuhle otázku dostávám často. Na to ale není jasná odpověď. Každý úspěch má svůj příběh, na každý mám osobní vzpomínku, kterou za tím vidím. První olympijská medaile má za sebou největší emoce, jsou na to asi největší vzpomínky. Kdybych měla jeden úspěch vybrat, tak asi Londýn. Ale za každým triumfem byla trnitá cesta, takže se to opravdu nedá říct, který titul je pro mě ten NEJ.

Situace pro hráče, co jsou na 400. místě a horším, je špatná. Za kariéru nemají vyděláno. Oni mají nejvíce peněz ne z turnajů, ale z týmových zápasů, jezdí třeba do Německa a jiných evropských států. Jsem zvědavá, kolik z těchto lidí bude schopno se po pauze vrátit. Málo z těchto hráčů může říct, že nemusí nic dělat, že má vyděláno. Většinou otáčejí každou korunu. Volí nejlevnější cestování, šetří na ubytování a cestují sami, výdaje za trenéra si nemohou dovolit. Když se člověk rozjížděl, bylo to těžké, a to nebyla tahle doba. Finanční podpora je dobrý nápad. WTA a ATP siTOP hráče opečovávají, rozdělují jim bonusy, tak proč by jednou nemohli dostat podporu ti, kteří jsou na tom finančně o dost hůř. I tyhle hráče tenis potřebuje.

To jsou odměny pro nejlepší. Na papíře ta částka vypadá hezky. Ale člověk ji musí brát s rezervou. Z té částky turnaj stáhne hned daň, která je v tom určitém státu platná. Nějaké státy mají i takzvané progresivní daně, takže čím více člověk vydělá, tím více odevzdá. Pak si hráč musí platit veškeré náklady, jako třeba ubytování, letenky, výplatu pro realizační tým. Takže nakonec ta částka, co hráči přistane na účtu, není určitě tak veliká, jak se všude uvádí.