Článek
Smutný olympijský příběh má mnoho rovin. Nejsilnější je jistě ta osobní.
Markéta Nausch Sluková odkládala vytoužené mateřství, aby svoji společnou kariéru s Barborou Hermannovou alespoň dočasně uzavřela na plážích pod pěti kruhy.
Ondřej Perušič s Davidem Schweinerem prožívali životní beachvolejbalovou sezonu a v plné formě klidně mohli hrát o olympijskou medaili.
Nemohla jsem si to skončit, jak jsem chtěla, bylo mi to ukradeno, je naštvaná Markéta Nausch SlukováVideo: Sport.cz
Stolní tenista Pavel Širuček a cyklista Michal Schlegel rovněž nadšeně vyhlíželi svoji olympijskou premiéru.
Jenže pak nastoupili do „špatného" letadla.
Lidskou rovinu postupně ve veřejném prostoru přebila ta právní a ekonomická. Kauza se stala součástí politicko-mocenského boje v českém sportu, který se táhne už roky a jeho utišení zjevně není na pořadu dne.
Začal se hledat viník. Člověk, na kterého je možné ukázat, a říct: Nebýt tebe, mohla být jinak z českého pohledu úspěšná tokijská olympiáda ještě vydařenější. Ale existuje někdo takový?
Ponechme stranou právní rozbory. ČOV se hájí, že postupoval dle platných proticovidových regulí, ba nad jejich rámec, a podle svých právních výkladů ani nemůže postižené sportovce finančně odškodnit. Předseda České unie sportu Miroslav Jansta, sám právník, zase tvrdí, že schválením nominace už přebírá za olympioniky zodpovědnost ČOV a odškodnění je na místě.
Z praktického pohledu se dalo riziko omezit dvěma způsoby. Očkováním všech pasažérů, byť případ Ondřeje Perušiče potvrdil známý fakt, že ani to neznamená stoprocentní ochranu proti nákaze. A dodržováním ochrany dýchacích cest po celou dobu letu.
ČOV vyžadoval očkování u svých zaměstnanců, u sportovců a členů realizačních týmů se ho domáhat nemohl, jinak by riskoval žaloby s velkou nadějí na úspěch. A už asi není podstatné, jestli se nákaza na palubě rozšířila od doktora Voráčka, což šéflékař Jiří Neumann nyní označuje za méně pravděpodobnou variantu, či někoho ze sportovců, který se mohl nakazit po PCR testech třeba při společném focení s fanoušky před odletem...
A respirátory v letadle? Sám jsem do Tokia letěl běžnou linkou přes Turecko s řadou sportovců zejména z postsovětských zemí, kteří si roušku nasazovali jen na pár sekund po upozornění palubního personálu. Měli štěstí, nenakazili se.
Ve speciálu Praha - Tokio zjevně nikdo opakovaně sportovce na povinnost nošení respirátorů neupozorňoval. Na druhou stranu se nejednalo o cestu dětí na mládežnickou olympiádu, ale dospělých sportovců, kteří si rizik byli vědomi. Jenže bohužel měli smůlu, nakazili se.
Vím, může to znít banálně, pro někoho alibisticky. Kdyby se někdo na palubě v „necovidové" době nakazil chřipkou či jiným virovým onemocněním, jistě by nevznikla aféra takového rozsahu. Ale zdraví zničilo olympijské plány i mnoha další sportovců, skifař Ondřej Synek, překážkářka Zuzana Hejnová či pak maratonkyně Eva Vrabcová Nývltová by mohli vyprávět.
Jistě je na místě otázka, jestli mohli zástupci ČOV při přepravě sportovců udělat ještě více pro jejich zdraví? Samozřejmě, vždycky se dají přijmout ještě přísnější opatření. Ale větší smysl než snaha najít konkrétního viníka nešťastné situace mi dává příprava bezpečnostních procedur pro další hry, které už za pět měsíců uvitá Peking. Tak, aby se v únoru příští roku zase místo medailí nemuseli počítat nakažení.
| Jako sportovní redaktor deníku Právo působí Michal Osoba od roku 2002, specializuje se na atletiku, lyžování, biatlon, kanoistiku, florbal, judo a plážový volejbal. Je spoluautorem knihy 120 let české atletiky. |
