Článek
Když nepočítáme světový šampionát v extrémních podmínkách v Dauhá, pokračovala jste ve Valencii v trendu, že si při každém maratonu zlepšíte osobní rekord o více než pět minut. Jak vás to s denním odstupem těší?
Spokojenost určitě převládá, jen chyběla ta třešnička na dortu v podobě olympijského limitu.
Jak velké problémy dělal silný vítr? Podle dosažených časů v maratonu, a zejména půlmaratonu se i v něm dalo běžet rychle.
Zrovna jsme se o tom bavili. První okruh nebyl tak výrazný, další se ale rozfoukalo. Bylo to dost intenzivní, navíc měl foukat do zad, což mi nepřišlo. Pořád jsem čekala, kdy se otočí, ale nestalo se. Pak jsem začala ztrácet, cítila, že už nemám tolik sil, bojovala jsem s hlavou, abych udržela tempo, ale nepovedlo se. Přitom David Vaš dělal, co mohl, odvedl skvělou práci, ale já už neměla síly.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Kdy vám došlo, že ostrý olympijský limit 2:29:30 bude nad vaše síly?
Dlouho jsme drželi tempo na limit, do 35. kilometru šance byla, ale ke konci jsem zpomalovala a nebylo reálné ho zaběhnout. To bych musela běžet své nejrychlejší kilometry, a to už nešlo.
Poslední kilometry už jste běžela bez svého vodiče Davida Vaše, nepomohlo by vám mít vedle sebe někoho až do konce?
David mi pomáhal do 35. kilometru, možná bych třeba půl minuty ještě dokázala stáhnout, ale dvě minuty na limit určitě ne. Navíc jsem u trati měla šéfa svého týmu Heretowin, přítel jel na kole, běžel tam kus i (reprezentační kouč běžců) Honza Pernica. Podporu jsem měla, ale nohy už nestačily. A David v závodě musel prorážet vítr, nakonec mi i podával pití, povzbuzoval mě, odvedl výbornou práci.
Jak se podařilo domluvit, že jste měla vlastního vodiče? Přes atletický svaz?
Ano, měla už jsem domluvený start, zamluvený hotel a pak přišel svaz, že by možná ve Valencii uspořádal domácí šampionát, nakonec byl rád, že získal pár míst a povedlo se domluvit i Davida jako vodiče žen na olympijský limit. Původně měla startovat i Eva Vrabcová, ta nakonec neběžela, takže David byl můj osobní vodič, což bylo příjemné. Potrénovali jsme už na Mallorce a předtím v Livignu, tak jsme doladili, jak běžet, a já věděla, že je srdcař a je na něj spoleh.
Jak složitá byla pro vás letošní cesta k maratonu ve Valencii? V červenci jste se stala domácí šampionkou v půlmaratonu, vše se zdálo na dobré cestě. Pak přišly komplikace, které vyústily v odchod od trenéra Pavla Červinky.
Začalo to ke konci prázdnin v Livignu. Nerozuměli jsme si s trenérem, přišlo mi, že nechtěl naslouchat, že jsem vyčerpaná, všechno se kumulovalo, až to vyvrcholilo v Gdyni (na MS v půlmaratonu byla nejpomalejší z českého kvarteta). Věděla jsem, že jestli nepřijde změna, dopadnu špatně. Tak jsme se domluvili na ukončení spolupráce a potřebovala jsem pryč. Bylo jedno kam, někam, kde není moc atletů, a je tam sluníčko, které mě nabíjí. Ty ideální podmínky jsem našla na Mallorce, trvalo týden, než se hlava zase přenastavila, protože bez ní nohy neběhají. Bála jsem se, že to bude trvat déle.
Problém byl tedy v tom, že jste si přišla přetrénovaná?
Tam bylo víc věcí, které dlouhodobě nefungovaly včetně komunikace. Bylo by blbé říct, že jsem ztratila motivaci, ale nebylo to ono.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Na Instagramu jste popisovala, že jste byla blízko vyhoření, takže už ani olympiáda pro vás nebyla takovým hnacím motorem?
Spíš jsem cítila, že musím něco udělat. Buď si dát pauzu, nebo udělat změnu, ale nemůžu to nechat být. Ale ta olympiáda byl pořád velký vnitřní cíl.
Na Mallorce jste si tedy zařídila vše na vlastní pěst?
Přesně tak, bydlení i jsem hledala trasy, aby se na nich dalo trénovat k maratonu. Povedlo se, myslím, že se tam zase vrátím.
Podle čeho jste trénovala, když jste se ocitla bez trenéra?
Nechtěla jsem trénovat s nikým, jen podle sebe a svých pocitů, poslouchala své tělo. Využila jsem know how, které už mám, něco samozřejmě zakomponovala od trenérů a našla si režim, který mi vyhovoval.
I v minulosti jste se připravovala sama. Nejste tedy svým způsobem sportovní samorost, kterému trenérská ruka nevyhovuje?
Přemýšlela jsem o tom. Je pravda, že teď jsem si také říkala, jestli jsem ke konci neměla přidat ještě jeden trénink, kdyby byl napsán od trenéra, tak o tom tak nepřemýšlím. Ale nejvíc spokojená jsem sama. Na Mallorce byl se mnou přítel, byť vím, že to svaz nebo Dukla nevidí rádi, svádí to k tomu, že to je dovolená, ale on tam se mnou udělal kus práce. Chodil se mnou na těžké tréninky, do fitka, cepoval mě jako trenér, nejradši bych, kdyby mě vedl on, ale není certifikovaný. Budu to teď řešit.
Nemá člověk tendenci někomu tak blízkému spíš odmlouvat?
To ne, jsme sehraný tým. On řekne svůj názor, já si ho vyslechnu a vždycky najdeme řešení.
Trio elitních českých maratonců ve Valencii: zleva Vít Pavlišta, Marcela Joglová a Jiří Homoláč.
Kam tedy vyrazíte trénovat teď po nezbytném odpočinku? Zpátky na Mallorku, nebo do Keni, kterou jste si vloni pochvalovala?
Nechci předbíhat, myšlenky jsem měla upnuté k závodu, není dobré koukat moc dopředu. O Keni uvažuju, bude samozřejmě záležet i na omezeních, možná bych se nevracela těsně před závodem, ale nechala si to třeba na dvacátý den po návratu. Ještě to doladím, do ledna je čas.
Kde by měl na jaře přijít závod, v němž zaútočíte na olympijský limit?
Pořád jsem přihlášená na Rotterdam, kde se to jen posunulo o rok, ve hře je i Praha. Budu muset zhodnotit, co je pro mě výhodnější s ohledem na výsledek a světový žebříček, na to je zase trenér dobrý. Ale máme tu autority jako Roba a Perňu (trenéři Štefko a Pernica), tak se nebojím, že by nebylo, s kým se poradit.
Do Tokia se dá dostat i přes světový žebříček, ale zdá se, že v maratonu bude při množství splněných limitů třeba zaběhnout požadovaný čas.
Určitě, počítám s tím, že se o něj pokusím.
