Článek
Máte po odkladu her volnější jaro?
Teď bylo práce paradoxně víc, jak se měnily plány. Ale v dalších týdnech bude prostor na úkoly, které jsme odkládali, pak už se začnou chystat akce na příští rok, protože přijde náročné období. Intenzivně už se řeší zimní olympijské hry v Pekingu, kde řada termínů vychází na dobu Tokia, tak se řeší, jestli půjdou posunout. Pracovně tomu půlroku říkám Toking, protože spousta věcí se bude muset řešit souběžně.
Kdy vás poprvé napadlo, že budou muset hry v Tokiu z původního termínu ustoupit?
Já byl dlouho ten, kdo věřil, že se to nestane, i když lidé kolem už říkali, že se přesunou. Dokonce jsem v jedné sázce prohrál flašku. (úsměv) Pro mě nemělo cenu spekulovat, trochu mě pak naštvala reakce Kanaďanů a Australanů (předem vyhlásili, že by své sportovce do Tokia nevyslali). Japonci dělali, co mohli, MOV vyzýval, ať jednotlivé země počkají na výsledky jednání, tak mi to přišlo jako zbytečný a nekolegiální krok. Pro MOV spolu se Světovou zdravotnickou organizací podle mě bylo rozhodující, když začaly narůstat počty nakažených v Americe a Africe, což byl signál, že se situace celosvětově neuklidní.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Když pak přišel verdikt o odložení, co vám proběhlo hlavou? Úleva, že je jasno?
To ne, spíš jsem začal přemýšlet, co všechno to přinese a co to bude stát. Samozřejmě jsem byl rád, že se hry nezrušily úplně, to by bylo nejhorší. A pak jsem začal řešit, jak se sportovci připraví, kdy budou moct normálně trénovat, protože teď k tomu podmínky moc nemají. Osobně si myslím, že už nastal čas trochu normálně fungovat, ale nám nezbývá, než se podřídit nařízením…
Sportovcům jste doporučoval jako motivaci například četbu o Emilu Zátopkovi.
Hlavně v době, kdy mohli trénovat jen doma. Mně se strašně líbilo, když popisoval, jak běhal v rohu na místě na kusu gumy, a víme, jak byl dobrý. Nebo Věra Čáslavská, když trénovala zavřená na horách a nemohla být v tělocvičně, tak se připravovala v lese. Takové byly podmínky, nedalo se nic dělat. Ale teď jsme malinko dál a je řada sportů, kde ta nařízení moc nedávají smysl. Když budou ve větší hale trénovat čtyři badmintonisti nebo na zimáku pět krasobruslařů, tak v čem je to horší než lidé natlačení v hobbymarketech?
Obáváte se, jaké bude mít současná situace ekonomické důsledky pro sport?
Určitě ho může postihnout, ale měli bychom dávat na nějaké škrty ve sportu pozor, vždyť individuální imunita je základ v boji proti většině nemocí a člověk, který sportuje, je na ně mnohem lépe připraven.
Jiří Kejval (vpravo) řeší přípravy na OH se sportovním ředitelem Martinem Doktorem a generálním sekretářem ČOV Petrem Graclíkem (vlevo).
Co podle vás řeší jako největší problém japonští organizátoři? Olympijskou vesnici?
Dokážu si představit, že když měli uzavřené smlouvy s lidmi, kteří tam měli začít bydlet, není snadné to teď změnit. Myslím, že to stále řeší, na naše dotazy zatím nemáme odpovědi. Odklad bude pro Japonce určitě drahý, nemůžou vyházet všechny lidi a za rok je zase najímat, řadu sportovišť připravených na hry do jejich začátku nemůžou komerčně využívat… Nezávidím jim to, ale věřím, že s jejich nadšením a hrdostí to dají.
Může jim rok navíc na přípravy v něčem pomoct?
Zrovna Japoncům ne. Kdyby to bylo v Brazílii, věřím, že by se jim ten rok hodil, i když by to pak asi i tak vypadalo podobně. (úsměv) Ale v Japonsku věřím, že by bylo vše připravené.
Do Tokia máte jet na svoji celkově čtvrtou olympiádu v pozici šéfa mise. Ještě vás v té roli něco dokáže překvapit?
Kdyby mě občas něco nepřekvapilo, ani by mě to nebavilo. (úsměv) Řada akcí běží pokaždé stejně, ale jiné jsou místní podmínky. Třeba jak jsme se bavili o srovnání Ria a Tokia. Brazilci jsou flexibilnější, u Japonců je vše nalajnované, potřebujete na to papír…
Usnadnilo vám začátky v této funkci, že jste dvojnásobný olympijský vítěz?
Myslím, že by bylo zvláštní, kdyby to tak nebylo. Vyhrát olympiádu je snem většiny sportovců, tak je logické, že vám to ve sportovním prostředí pomáhá. Ale pak je řada věcí, které si musíte odpracovat, a žádná medaile vám nepomůže.
Jako sportovec jste se soustředil na pár závodních dnů, teď jste v zápřahu celou olympiádu. Spánkový deficit se asi nabere snadno.
Velice snadno. Režim je náročný, obzvlášť začátky a konce, kdy se vybaluje a balí. Jezdíme tam většinou dva týdny předem, měsíc se maká, a když přijedete domů, je jasné, že pak různě usínáte u televize…
Jak často se teď projedete v kanoi?
Vloni jsem byl snad nejvíc od doby, kdy jsem skončil. Přivezl jsem si loď i do Prahy, a když byl prostor, vyrazil jsem si zapádlovat. V Račicích, kde bydlím, máme sice nejlepší kanál na závody na světě, ale na volné ježdění úplně ideální není. Letos jsem se ještě na loď nedostal, ale taky je duben, já chodím až od května. (úsměv)
Na kolik jdou ve vašich stopách vaše děti? Dcera Julie se věnovala krasobruslení, už se orientujete ve světě skoků a piruet?
Julča dál bruslí, já už se orientuju víc, ale komentovat krasobruslení bych nezvládl… A syn Felix dělal hodně sportů, je na ně šikovný, ale není úplně závoďácký typ, který by se do toho zakousl.
