Třináctá komnata oslavence Brücknera: Zápas ve slávistickém dresu, létající fixky i třeba váza od Vietnamců

Zkusme proto některé z komnat pootevřít a nahlédnout do nich. Právě dnes, kdy se Karel Brückner dožívá osmdesátin, jež v duchu svých zásad a niterního kréda slavit nemíní.

„Slavím jen kulatá jubilea. Padesátiny a stovku," vzkazoval ostatně s předstihem, když olomoucká Sigma své stoleté výročí v září slavila, na Brücknerovu počest pojmenovala jednu z tribun na Andrově stadionu a k trenérské legendě se hrnul zástup gratulantů.

Jedno ze svých tajemství si doyen z Hané střežil obzvláště pečlivě. A dokonce pětapadesát let. „Hrál jsem i za Slavii, což neví vůbec nikdo," pochlubil se Brückner až před svými osmdesátinami. Samo sebou patřičně pyšný, jak dokázal své tajemství chránit.

„Slavia si mě tehdy půjčila z Olomouce. A zrovna na přípravný zápas s národním mužstvem. Franta Veselý se právě vracel z vojákování v pražské Dukle, já se jako olomoucký talent objevil v Edenu na zkoušku a oba jsme si zahráli proti reprezentací," připomněl utkání s týmem ČSSR, aby se vzápětí pousmál. „Mohlo mi být tak šestadvacet, i když s mou pamětí nemám šanci. Kolikrát jdu z pokoje do kuchyně a nevím, pro co jsem šel. Musím si tedy napsat: ,Jdeš do ledničky pro pivo.´

Přehání, to se ví. S pamětí to samozřejmě tak zlé není, i když pravdou je, že mu tenkrát bylo o dva roky méně. Národní tým v zápase hraném na apríla v čtyřiašedesátém roce na smíchovské škváře Tatry u Železničního mostu zvítězil góly Pospíchala a Scherera 2:1, druholigová Slavia však byla v dobovém tisku zahrnuta za svůj výkon chválou.

„Já také. V novinách se psalo, že Slavia hrála výborně, ale vůbec nejlepší byl Brückner půjčený z Olomouce. Dokonce i výstřižek mám dodnes schovaný," prozradil dnešní oslavenec, že už jako hráč měl nakročeno do Edenu, což nikdo celá léta netušil.

„Jako trenér jsem tam mohl jít také. Měl jsem ze Slavie několik nabídek, hlavně když ve vedení klubu seděl Doležel. Pořád tady plakal, ale já už jsem takový, že se mi se z Olomouce nechtělo. Já vlastně nebyl vůbec ambiciózní. V Olomouci jsem dvacet pět let hrál, pak jsem tady šest roků trénoval, patnáct let si prožil u nároďáku, navrch jsem si oběhl Moravu a pomezí, čímž míním Žilinu, Bratislavu a Vídeň, a najednou mi bylo pětasedmdesát. A co jsem pak mohl ještě stihnout? Život je moc krátký, bylo by třeba daleko víc roků, aby člověk něco dokázal."

Měl právě v olomouckém špitálu za sebou operaci, když na jeho Hanáky čekal na podzim roku 1991 úvodní zápas 3. kola Poháru UEFA na stadionu bundesligového Hamburku. Nemyslitelné k němu letět bez trenéra. Pro hráče, tehdejšího sportovního ředitele klubu Jiřího Kubíčka, pro Karla Brücknera ale zrovna tak. Primář olomoucké nemocnice nechtěl samozřejmě ani slyšet, že by trenéra předčasně z nemocnice propustil, Brückner se zase nedovedl smířit s představou, že by si utkání nechal ujít.

„Proto ze špitálu prchnul. A dokonce v županu, který si přehodil přes oblečení, které jsme mu do nemocnice propašovali. Hned za vrátnicí župan zahodil, počkal u silnice, kde nasedl do autobusu a odletěl s námi do Hamburku, kde jsme Hapalovými góly 2:1 vyhráli," prásknul až po letech na Brücknera jedno z jeho tajemství Kubíček.

„Horší to bylo po návratu. Doktory nějaká výhra v Hamburku vůbec nezajímala a schytali jsme to všichni. Karel i já. Až ex post jsme od primáře dozvěděli, jak jsme riskovali a jaké zdravotní komplikace mohl tlak na palubě letadla trenérovi po operaci přivodit. Ještě štěstí, že k ničemu podobnému nedošlo, Karel mohl v odvetě smáznout Němce 4:1 a chystat se na jarní čtvrtfinále s Realem Madrid. Jako trenér a zároveň i jako projektant," připomněl Kubíček další utajovanou kapitolu z Brücknerovy olomoucké štace.

„Mezi dveřmi svého kamrlíku v útrobách stadionu šlukoval jednu cigaretu za druhou a pronesl: ,Přijede Real, co s tím uděláš? Na naši ligu šatna jakž takž dobrá, protože jinde to není o nic lepší. Ale Real je přece něco jiného než Dunajská Streda i než Hamburk, který jsme tady už taky měli.´ Mně bylo jasné, že musí být po jeho, aby si madridský Bílý balet nepřipadal jako někde na vsi. A taky že si nepřipadal. Karel v sobě spojoval profesi projektanta a trenéra, takže nakreslil na velké archy papíru svou představu a my začali s rekonstrukcí. Za své vzaly kumbály, kde stály pračky, zabrali jsme kus hospody, zlikvidovali malé šatny sousedící s kabinou hostů. A když 4. března dorazili do Olomouce Hierro, Sánchez, Butragueňo a další madridské hvězdy, měli jsme pro ně v levém křídle stadionu obrovskou šatnu, kterou pro Real vyprojektoval trenér."

Ono časem vyplulo na světlo světa mnohem víc tajemství z olomoucké i třeba reprezentační kabiny. I bývalý brankář Hanáků, Drnovic i třeba pražské Slavie Martin Vaniak s jedním vyrukoval.

„Den před reprezentačním srazem se mi narodil syn, což samozřejmě všichni okamžitě věděli. Takže když jsme dorazili do Olomouce, kde jsme tehdy hráli se Slovenskem, zdrhli jsme večer z hotelu, abychom potomka řádně zapili. Do jedenácti jsme popíjeli, než nás objevili uřícení kustodi. A že se máme okamžitě sbalit a vrátit se do hotelu, že Karel je strašně nervózní a naštvaný a že s ním budeme mít peklo.

V recepci si na nás počkal a všichni jsme tudíž viděli, jak je vytočený. Do pokojů jsme sice v Gemu zapadli, jenže v noci jsme na tah vyrazili znovu. A pařili až do rána...

Dodnes vzpomínám na Méďu, jak nám za pípou čepoval pivo. Na to, jak jsme si udělali jednu z nejlepších nočních party, kterou reprezentace zažila. Jak Koller, Šmicer, Lokvenc, a vůbec celá parta poskládaná z opravdových es světového fotbalu se mnou zapíjela na jedné z olomouckých diskoték syna," usmívá se i po letech Vaniak, i když tenhle noční tah ho připravil o účasti na EURO 2004 v Portugalsku, kde reprezentace získala bronz.

„Možná i mojí zásluhou se ale vytvořila perfektní parta, která pak za dva roky dosáhla na EURO 2004 v Portugalsku na evropský bronz. Opravdu parta, protože v noci jsme zapařili, ale pak se na trávníku máklo, Slováci dostali čtyřku a mazali domů," přidává.

„Naštval mě. Vytočil mě stejně jako ostatní hráči, s nimiž se dal tehdy do party, aby táhli do nočních olomouckých ulic. Martin věděl, jak si potrpím na kázeň, disciplínu a pořádek a jak jsem je měl v Sigmě vycepované. Zakládal jsem si na tom, že se moji hráči umí chovat a patřičně vystupovat. To k práci trenéra prostě patří," nepopírá Brückner, že mu tahle eskapáda hnula žlučí.

„Málokdy se ovšem stalo, že jsem neměl věci pod kontrolou. Jednou, dvakrát... To jsem pak byl schopen v šatně nakopnout koš a házet vším, co mě přišlo pod ruce. Nejčastěji fixkami, takže mi nestačili nosit další a další. Nejsem prostě jako Petr Uličný. Ten vždy začal šíleným povykem, že všichni málem dostali kolaps, pak se umírnil a nakonec pronesl: Všeci jste krásní lidé," nezapomněl na svého olomouckého trenérského kolegu, jeden čas dokonce i asistenta, a hlavně letitého přítele, s nímž dodnes vysedává na tribuně Androva stadionu a na té protilehlé čte nápis: Tribuna Karla Brücknera.

Sigma totiž svému trenérskému velikánovi vzdala při oslavách stoletého jubilea poctu, ze které byl naměkko. „A to jsem si vzal celé plato Lexaurinu," přiznával v tu chvíli kouč, že se za každou cenu snažil, aby na něm nebylo dojetí patrné.

Měl své zlaté a své prašivky. Svých dvanáct třináct vyvolených, na které spoléhal a sázel. V Olomouci, stejně jako v reprezentaci. „Víc jsem jich nepotřeboval, protože bych se s nimi při trénincích stejně jen zdržoval. Vždycky musíte mít vybrané hráče. Byl jeden trenér, který tři roky zkoušel. Já nikdy. Jen ve své hlavě a na tréninku, zápas se ale musí odehrát," netajil se nikdy s trenérskou filosofií, které se držel stejně, jako se jí držel dávno před ním třeba legendární trenér pražské Dukly Jaroslav Vejvoda.

I u národního týmu ji Karel Brückner vyznával. „A tam to byl velký problém, protože z dvanácti hráčů jsem jich mohl vybrat jen jedenáct."

O to větší poprask způsobil, když v posledním utkání ve skupině na evropském šampionátu v Portugalsku postavil proti Němcům mužstvo poskládané prakticky z lavičky náhradníků.

Hráčskou rošádu tehdy v Lisabonu vysvětlil zraněními, únavou, kartami i obavami, aby před čtvrtfinálovým utkáním s Dány snad nepřišly další žluté znamenající pro některé z hráčů distanc.

Samo sebou že všichni vyzdvihovali a kvitovali jeho prozíravost. Zvláště, když i mužstvo náhradníků Němce porazilo a poslalo je předčasně domů.

„Tehdy jediná má manželka odhalila, jak to doopravdy bylo. Přišel jsem na pokoj a ona spustila: Karle, že ty jsi chtěl být za takového furianta, který dokáže porazit Němce i s kluky z lavičky?! Prokázala, jak dobře mě zná, a je proto schopna rozpoznat víc než všichni novináři a odborníci dohromady."

Už je to šestnáct let, co byl Karel Brückner vyhlášen v rámci tuzemské ankety Fotbalista roku už podruhé v řadě Trenérem roku. I novináři měli tehdy svou anketu, v níž volili nejen nejlepšího hráče, ale i kouče, jemuž udělovali Cenu Rudolfa Vytlačila. Samozřejmě že se jím stal kouč z Hané, jemuž se ovšem na ceremonii do Prahy ani trochu nechtělo.

Proto za ním vyrazila na Hanou novinářská ekipa, aby ho zviklala a přemluvila k účasti. „To abych si odvezl stejnou vázu, jakou jsem dostal na Fotbalistovi roku a kterou prodávají tady kousek naproti Vietnamci v tržnici za osmdesát korun?" nechtěl nejdřív o něčem podobném ani slyšet. Zvlášť při představě, že on, milovník vážné hudby, bude muset celý večer v sále naslouchat věčně omílaným šlágrům a hitům, které opravdu nemusel.

Nakonec se ale umluvit dal. Ovšem pod podmínkou, že se obejde bez vázy od Vietnamců a že si své řekne i ke scénáři a výběru písniček a skladeb, které v průběhu večera zazní.

Nikdy už nepřišla řeč na to, zda mu byl program po chuti a zda se mu Cena Rudolfa Vytlačila zamlouvala víc než zelená váza, měl jsem však pocit, že mu cesta na ceremonii do Prahy nakonec nepříjemná nebyla.

Zvlášť když stál na podiu s velikánem zlaté hráčské generace Pavlem Nedvědem.

„Já si nikdy nepotrpěl na ceremonie a oslavy už jsem neměl teprve rád. Nemám prostě rád citové věci, jsem v tomhle směru máčka. Neslavil jsem 1. máj, Mezinárodní den žen, natož pak své narozeniny. Slavím jen kulaté, což byla padesátka a pak až stovka. Tím ale neříkám, že se neumím radovat. Umím, ale sám. Radost prožívám uvnitř, aniž bych měl zapotřebí ji dávat najevo. A když mě uvedli do Síně fotbalové slávy, nastal konec. S trénováním určitě, protože teď už bych se chytnul jen jako trenér na telefonu," potvrzuje oslavenec Karel Brückner, že humor prošpikovaný svými osobitými bonmoty neztratil ani v osmdesáti.

80 věcí, které nevíte o Karlovi Brücknerovi, si můžete přečíst tady.