Vzpomínka na legendu: Odešel Luděk Bukač, velký hokejový filozof a mág

Jako hráč to Bukač dotáhl až do národního mužstva, jako trenér reprezentace pak stál u zrodu dvou vynikajících hokejových generací a podepsal se s nimi pod zisk zlatých medailí na MS 1985 v Praze i o jedenáct let později ve Vídni. „Jsem hrdý na obě mužstva, která jsem dovedl až k titulu. Vždy jsem je skládal tak, aby reprezentanti v nich byli sami osobnostmi a přitom se uměli obětovat pro tým. Každý z nich měl hlavně v sobě ohromný cit pro hru. V současnosti převažuje tendence vše někomu určovat, ale hra nesmí být stres," líčil Bukač, když loni v říjnu křtil svou autobiografickou knihu Moje hokejové století.

Pro drtivou většinu hráčů, které vedl, zůstal právě Bukač vzorem, jak by měl šéf střídačky jednat. Bylo mu teprve 32 let, kdy jako jeden z nejmladších trenérů v historii převzal Spartu a od té doby si šel vždycky šel nekompromisně za svým cílem. Když hned v klubu prosazoval agresivní hru, opřenou o nebývale tvrdý trénink, když se při vedení národního týmu odmítal spokojit s dílčími úspěchy, nebo třeba když roku 1994 uprostřed bezvládí ve vedení našeho hokeje bouchl pěstí do stolu a doslova protlačil předsednickou kandidaturu legendárního Karla Guta.

„Vždycky jsem žil podle svého a kroky řídil svým svědomím, i když mě to občas způsobilo potíže. Ale když jsem od okolí cítil respekt, přirozeně mi to zvedalo sebevědomí," tvrdil Bukač, jenž mluvil značně kriticky o současné péči o české mladé hráče, protože ji podle něj poznamenala doba, v níž vládnou peníze, vše ovlivňují reklama a média. „Dobří hokejisté z dětí vyrostou pouze tak, že budou umět hrát a si hrát," říkal.

Někdejší střední útočník vedle vojny v jihlavské Dukle oblékl dresy pražských klubů LTC, ČLTK, Motorletu a Sparty. V nejvyšší soutěži nastřílel v 340 zápasech 153 gólů, dalších 11 jich přidal v 30 duelech za reprezentaci, s níž získal na MS 1961 stříbro a o dva roky později ještě bronz. Trénování se začal věnovat již během hráčské kariéry a nikdy nepřestal rozvíjet svůj odborný potenciál.

Reprezentaci převzal poprvé v létě roku 1980 a trpělivě budoval se Stanislavem Neveselým národní mužstvo, jehož vrchol přišel při šampionátu na domácím ledě. Českoslovenští hokejisté na domácím ledě po druhé příčce ze ZOH 1984 a dvou stříbrech a bronzu z MS přerušili tehdejší dominanci Sovětského svazu.

Upadnutí vyjetého Myškina a Růžičkův gól do prázdné branky sborné i pozdější Šejbův hattrick a zlato pečetící Lálova trefa v duelu s Kanadou zůstanou všem fanouškům jako trvalá vzpomínka. A kdo se tehdy podíval na střídačku, nemohl si nevšimnout, jak tam Bukač se šibalským úsměvem za obroučkou brýlí spokojeně pokyvuje hlavu. Snažil se pochopit duši hráče a mužstvo nechalo na ledě vše, co v něm bylo, přesně tak on to měl rád.

Než přijal druhou misi u národního týmu, měl už různé zkušenosti z reprezentace Rakouska a Německa a dodnes mám v živě paměti jeho smutné oči na MS 1993 v Dortmundu, když jím vedený domácí výběr podlehl 0:5 Česku. „Nebyli jsme schopni obstát," říkal tehdy.

Když v dubnu 1996 oznámil v Českých Budějovicích, nedaleko od nichž měl svou milovanou chalupu, mužstvo pro světový šampionát, čelil kritice, že některé důležité hráče opomenul, ale on věřil vybrané sestavě, která pak za celý šampionát nepoznala porážku. Kapitán Reichel tým přesně podle představ kouče tmelil v poctivou partu dělníků ledu a když se Bukačem milovaná lajna Vejvoda, Patera, Procházka podepsala pod vítězný gól 19 sekund před koncem finále s Kanadou, měl za zlatou obroučkou brýlí zase ten svůj šibalský úsměv.

Jedenáct let tehdy čekal národní tým na triumf ze šampionátu a přišel zase pod Bukačem. Nikdy jsem pak už neviděl kouče tak šťastného, jako tehdy v šatně čpící šampaňským a kouřem vítězných doutníků mezi oslavujícími hráči. Nikdo z nás netušil, že se rodí dosud poslední zlatá éra českého hokeje.

O tři měsíce později ale ve Světovém poháru český tým vyhořel a pro trenéra to byly nejhorší chvíle sportovního života. S odstupem připouštěl, že neměl přistoupit na požadavky hvězd. Vadilo mu, že mu sestavu vlastně nadiktovaly nejrůznější tlaky NHL a médii ovlivněná veřejnost. „Nenašel jsem v sobě sílu se tomu vzepřít, nebo se postavit a říct, já končím," litoval Bukač. Až na jaře 1997 po rostoucí kritice skutečně rezignoval, což byla jeho trenérská tečka. Celkově ale vedl různé země na pěti olympijských turnajích a 15 mistrovstvích světa.

Na hokej však nezanevřel, se synem Luďkem založil uznávanou a úspěšnou hokejovou školu pro mladé talenty, nadále se věnoval i psaní odborných publikací, učebních textů a metodických příruček. Navíc se každoročně účastnil trenérských sympozií pořádaných při světových šampionátech. V roce 2007 byl přijat do Síně slávy IIHF, nemohl chybět ani při zrodu její domácí obdoby. Bukačovy zkušenosti i jeho tradičně kriticky zvednutý prst budou českému hokeji citelně chybět.