Článek
Teď je vyhlášení galavečerem, který živě přenáší televize. Jak vypadalo před 56 lety?
Už je to hodně dávno, žádná velká sláva se z toho nedělala. Ale pamatuju si, že jak tance na ledě nebyly na olympiádě, jiné sportovce jsme moc neznali. Tak jsme si vážili, že jsme při vyhlášení mohli potkat třeba Emila Zátopka s jeho manželkou.
Vybavíte si, jestli ocenění ještě někde máte? A dostali jste s bratrem každý svoje?
To už si bohužel nevybavím. Medailí a trofejí jsme měli hodně. Ty Pavlovy jsem darovala sportovnímu muzeu v Tyršově domě, teď jsou v Národním muzeu v naději, že ještě někdy nějaké sportovní muzeum vznikne, ale zatím nejsou finance. A moje medaile jsou v sejfu, protože tehdy byly opravdu zlaté, zatímco dnes jsou pozlacené. Mám spoustu krásných vzpomínek, nepotřebuju trofeje a medaile vidět, abych si připomněla, jak hezké to byly časy.
Jak jste se jako šestnáctileté děvče vyrovnávala s popularitou? Pro celou republiku jste byli „naše děti“, když jste se stali v Praze mistry světa…
To naše vítězství bylo šílené překvapení. Nikdy předtím jsme na mistrovství světa nestartovali, říkali jsme se si, že první desítka by byl úspěch. A my vyhráli… Hned po závodě nás vzali do lóže za prezidentem Novotným. Jeho obrázky byly v každé třídě, ale když jsem sešla dolů, ptala jsem se maminky, kdo byli ti pánové. Tak máma říkala: „Vždyť to byl pan prezident!“ Ale já po tom vítězství nějak nebyla při duši. Pak jsme dostávali spoustu dopisů, snad tisíce, to nám při závodech pomáhalo, když jsme věděli, kolik lidí nám drží palce.
Ester Ledecká s křišťálovou korunou pro vítězku ankety Sportovec roku 2018.
Vlastimil Vacek
Váš otec by asi ani nedopustil, aby se vám z té slávy zamotala hlava...
Rozhodně. První, co tatínek řekl, bylo: „Nemyslete si, že se pro vás něco mění, když jste mistři světa." Měl pravdu, protože když ve sportu něco vyhrajete a závodíte dál, čeká se, že obhájíte. Tak jsme se snažili za rok opět zvítězit, aby nikdo nemohl říct, že jsme vyhráli díky tomu, že byl šampionát v Praze. Všem se člověk nezavděčí, vyslechli jsme si, že nám to rozhodčí darovali. Tak jsme byli rádi, že jsme vyhráli i za rok a dokázali, že to nebyla náhoda.
Světové tituly jste získali čtyři v řadě, pak jste se rozhodli skončit na vrcholu a věnovat se lední revue. Nikdy jste nezalitovala, že jste ještě nezkusili získat víc medailí?
Když vyhrajete čtyřikrát, jediné, co pak můžete, je spadnout dolů. Tím, že tance nebyly na olympiádě, nebylo čeho víc dosáhnout. Důvodů, proč jsme šli do revue, bylo víc. Mohli jsme cestovat a poznat svět. Přitom jsme neměli v plánu zůstat mimo republiku, i když osud to chtěl jinak… (Romanová se vdala za britského krasobruslaře Jimmyho Grahama, její bratr se s manželkou usadil v USA, kde v roce 1972 zemřel při autonehodě). A také jsme se chtěli finančně odměnit rodičům, naše krasobruslení je stálo spoustu peněz. Vždy jsme říkali, že by medaile měli dávat čtyři, aby byly i pro rodiče. Hodně se pro nás obětovali a my byli ryzí amatéři, nikde jsme nemohli dostat ani korunu.
Však když bylo v prosinci kde trénovat, i oslava Vánoc se musela přesunout.
Možnosti tréninku jsme měli minimální. Led byl většinou pro hokej a pro veřejná bruslení. Pro nás ho táta sháněl, kde se dalo. Většinou v noci, jezdili jsme lokálkou do Kladna, do Mladé Boleslavi… Ale zase jsme měli stadión pro sebe a mohli jezdit s hudbou.
Po konci kariéry jste jezdila s revue, cestovali jste s manželem v obytném autobuse po Americe, pak jste se usadili v Anglii a chovali koně i vlastnili domov důchodců… Co vás z vašeho pestrého života bavilo nejvíc?
Těžko vybrat. Beru svůj život jako knížku, která má kapitoly a každá byla nádherná, přitom úplně jiná. Krasobruslení bylo fajn, ale když skončíte, stanete se obyčejným člověkem, nemáte publikum, ani slávu. Tak jsme si to s manželem vynahradili. Měli jsme 46 let opravdu hezké manželství a dělali, co nás baví, to se každému nepovede. Také jsme nějaký čas bydleli v Lipnici nedaleko Plzně, což bylo krásné období. Manželovi se tam líbilo, zažil věci, jaké z Anglie neznal, jako chození na houby. Pro mnoho lidí obyčejné věci, pro nás zážitek. Celý můj život je plný náhod, ale krásný. Manžel říkal, že kdybychom to tak chtěli naplánovat, nemohlo se nám to povést. My měli štěstí, že nám vše vycházelo a na ty míň hezké věci nevzpomínám.
Gabriela Koukalová s trofejí pro vítěze ankety Sportovec roku za rok 2017.
Vlastimil Vacek
Loni na mistrovství Evropy v Ostravě jste líčila, jak vás chytly kolečkové brusle.
Pořád jezdím. S kamarádkou jsme přemýšlely, že bychom chodily bruslit na ledě, ale je to drahé a nebylo by to ono, jen bych porovnávala, jaké to bylo dřív. Tak jsme vybraly něco, s čím jsem neměla zkušenost. K tomu hraju tenis, chodím plavat…
Navíc se po smrti manžela staráte o holuby.
Teď jich mám asi devatenáct. Ale s nimi moc práce není, jen aby měli čistý holubník, jídlo a čerstvou vodu, to je snadné.
Jak často se dostanete do Česka?
Každý rok jezdím do Olomouce na Memoriál Pavla Romana. Letos byl 24. ročník, v tancích na ledě závodí od dětí po dospělé. Vážím si toho, že Pavlovo jméno takhle pokračuje, navíc v Olomouci, kde jsme se narodili a kde to všechno začalo.
Takže české krasobruslení dál sledujete?
Bohužel moc ne. I když Angličani měli Torvillovou s Deanem, krasobruslení je nedrží. Jiné sporty, než fotbal tu dává jen televize Sky, ale tu nemám, protože je drahá a krasobruslení je tam stejně párkrát do roka. A jak se měnila pravidla, už mu ani nerozumím. Jen obdivuju.
Zprávy o čerstvé Sportovkyni roku Ester Ledecké se ale jistě dostaly i do Anglie.
V televizi tu ukazují jen svoje sportovce, nikoho z našich nevidím, bohužel. Ale ze zpráv samozřejmě vím, jak byla ohromně úspěšná, to je fantastické. Vůbec si říkám, jak bývá teď volba Sportovce roku náročná, když jich je tolik úspěšných v řadě disciplín.
