Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Medaile pro český hokej jen zázrakem. Šéfové tápou, asi čekají na blanické rytíře

Praha

Český hokej doslova žízní po medailovém úspěchu a nejbližší příležitost nabídne na přelomu roku mistrovství světa hráčů do 20 let v Kanadě. Když všechno klapne, mohou tam v případě uvolnění ze zámořských klubů, hrát i tuzemské hvězdičky této věkové kategorie Filip Zadina a Martin Nečas. Ale ruku na srdce, zisk cenného kovu by byl tak trochu zázrakem.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Jan Hrbatý, Jiří Kučera, Robert Lang, Pavel Křížek byli ve čtvrtek uvedeni do Síně slávy českého hokeje. Zcela vlevo je Dominik Hašek, vpravo pak prezident ČSLH Tomáš Král.

Článek

Výchova hokejových nadějí je v naší zemi prostě v krizi. Dá se říct, že zůstává opomíjená, jako by se v klubech ani nechtěli piplat s potěrem. Celé se to jeví jako systémová chyba. Mladí potřebují vedení a výchovu, ale zároveň i určitou dávku volnosti, podívejme se na švédský příklad. U nás se kreativita spíš zabíjí. Když se v Česku talent přece jen urodí, mizí brzy do zahraničí, protože si myslí a ne neprávem, že se tady už víc nenaučí.

Ze svazu je sice slyšet chvála projektu hokejových akademií, jenže ten už běží několik sezon a mezi elitní patnáctkou kanadského bodování extraligy aktuálně nenajdete ani jednoho hráče do pětadvaceti let. Všem českým hokejistům, kteří v domácí soutěži tvoří první desítku žebříčku střelců, už bylo třicet. Vede ji dokonce 38letý Irgl. Omladina prchá za perspektivnějším rozvojem do ciziny a kluby nevytvářejí zásobu talentů do budoucna.

Omladit a zrychlit, takový je hokejový trend, jenže v extraligové realitě naplnění moc nedochází. Jako by manažerům a trenérům scházela kuráž pustit mladé na led. Často se ale hájí pravdivým argumentem, že právě tito hráči na rozdíl od nestárnoucích borců kategorie nad 30 let, často postrádají umění a píli, hlavně pak ochotu makat a dřít na sobě.

Hokejové prostředí kolem českého ledu prostě v mnoha směrech nefunguje. Pokřivuje ho i místní specialita, tabulkové odstupné a všechno se točí v začarovaném kruhu. Říká se, že starého psa novým kouskům nenaučíš a pro český hokej to platí především na těch manažerských postech, kde zodpovědné lidi nechává alarmující stav až moc v klidu.

Jako by si nikdo nechtěl přiznat, že Česko přestává být skutečnou hokejovou velmocí. Před dvaceti lety hrálo přes sedmdesát krajanů v NHL, teď jich tam není ani polovina a klíčovou roli ve svých mužstvech mají tak sotva čtyři. Reprezentace dospělých přivezla medaili z velké akce naposledy v roce 2012, dvacítka na ni čeká už čtrnáct let. Cenné kovy visí zatraceně vysoko a tuzemské kluby zajímá jen okamžitý vlastní prospěch.

A další trable si vedení českého hokeje přidělává zbytečně samo. Od kontroverzní změny reprezentačního dresu, která takřka znemožňuje identifikaci fanoušků s národním týmem, až po mlžení v řadě spletitých kauz, ať už šlo o nesmyslné modely juniorských soutěží, či nevyjasněnost vizí, kam směřovat dál.

Zoufale chybí vůdčí typ a šéf svazu Tomáš Král, jemuž zřejmě vzala elán krizovým managementem zcela nezvládnutá Růžičkova aféra, jím není a snad ani nechce být. Uzavřeností a odměřeností vůči hokejové veřejnosti i chybějící filozofií rozvoje si klíčoví lidé v zázemí českého hokeje tak trochu sami podřezávají větev pod sebou. Pracují nekoncepčně, pokaždé spíš jen hasí požár pět minut po dvanácté a tápou. A jestli platí Jiráskem zaznamená pověst, že až tady bude nejhůř, vyjedou blaničtí rytíři, tak ti hokejoví už musejí sedlat a fasovat výzbroj.

Absolvent právnické fakulty Univerzity Karlovy, jehož osudem se stala sportovní žurnalistika. V redakci Práva působí Martin Kézr od roku 1990 a své zkušenosti předává rovněž posluchačům Vyšší odborné školy publicistiky v Praze. Je vedoucím hokejové sekce Klubu sportovních novinářů.