Článek
Výchova hokejových nadějí je v naší zemi prostě v krizi. Dá se říct, že zůstává opomíjená, jako by se v klubech ani nechtěli piplat s potěrem. Celé se to jeví jako systémová chyba. Mladí potřebují vedení a výchovu, ale zároveň i určitou dávku volnosti, podívejme se na švédský příklad. U nás se kreativita spíš zabíjí. Když se v Česku talent přece jen urodí, mizí brzy do zahraničí, protože si myslí a ne neprávem, že se tady už víc nenaučí.
Ze svazu je sice slyšet chvála projektu hokejových akademií, jenže ten už běží několik sezon a mezi elitní patnáctkou kanadského bodování extraligy aktuálně nenajdete ani jednoho hráče do pětadvaceti let. Všem českým hokejistům, kteří v domácí soutěži tvoří první desítku žebříčku střelců, už bylo třicet. Vede ji dokonce 38letý Irgl. Omladina prchá za perspektivnějším rozvojem do ciziny a kluby nevytvářejí zásobu talentů do budoucna.
Omladit a zrychlit, takový je hokejový trend, jenže v extraligové realitě naplnění moc nedochází. Jako by manažerům a trenérům scházela kuráž pustit mladé na led. Často se ale hájí pravdivým argumentem, že právě tito hráči na rozdíl od nestárnoucích borců kategorie nad 30 let, často postrádají umění a píli, hlavně pak ochotu makat a dřít na sobě.
Hokejové prostředí kolem českého ledu prostě v mnoha směrech nefunguje. Pokřivuje ho i místní specialita, tabulkové odstupné a všechno se točí v začarovaném kruhu. Říká se, že starého psa novým kouskům nenaučíš a pro český hokej to platí především na těch manažerských postech, kde zodpovědné lidi nechává alarmující stav až moc v klidu.
Jako by si nikdo nechtěl přiznat, že Česko přestává být skutečnou hokejovou velmocí. Před dvaceti lety hrálo přes sedmdesát krajanů v NHL, teď jich tam není ani polovina a klíčovou roli ve svých mužstvech mají tak sotva čtyři. Reprezentace dospělých přivezla medaili z velké akce naposledy v roce 2012, dvacítka na ni čeká už čtrnáct let. Cenné kovy visí zatraceně vysoko a tuzemské kluby zajímá jen okamžitý vlastní prospěch.
A další trable si vedení českého hokeje přidělává zbytečně samo. Od kontroverzní změny reprezentačního dresu, která takřka znemožňuje identifikaci fanoušků s národním týmem, až po mlžení v řadě spletitých kauz, ať už šlo o nesmyslné modely juniorských soutěží, či nevyjasněnost vizí, kam směřovat dál.
Zoufale chybí vůdčí typ a šéf svazu Tomáš Král, jemuž zřejmě vzala elán krizovým managementem zcela nezvládnutá Růžičkova aféra, jím není a snad ani nechce být. Uzavřeností a odměřeností vůči hokejové veřejnosti i chybějící filozofií rozvoje si klíčoví lidé v zázemí českého hokeje tak trochu sami podřezávají větev pod sebou. Pracují nekoncepčně, pokaždé spíš jen hasí požár pět minut po dvanácté a tápou. A jestli platí Jiráskem zaznamená pověst, že až tady bude nejhůř, vyjedou blaničtí rytíři, tak ti hokejoví už musejí sedlat a fasovat výzbroj.
| Absolvent právnické fakulty Univerzity Karlovy, jehož osudem se stala sportovní žurnalistika. V redakci Práva působí Martin Kézr od roku 1990 a své zkušenosti předává rovněž posluchačům Vyšší odborné školy publicistiky v Praze. Je vedoucím hokejové sekce Klubu sportovních novinářů. |
