Článek
Marian Jelínek, trenér, který má velké zkušenosti také v hokeji.
Překvapilo vás něco v tenisovém prostředí? Od hokejového se jistě liší…
Prostředí je jiné, ale emoce podobné. Vnější impulzy, jako je technika, hry dávají trenéři, ale trénink musí na něco dopadnout, což vnímám jako vnitřní prostředí jedince. Například, když někdo chodí na angličtinu s vnitřním nastavením plným touhy, vášně a nadšení a chce se co nejvíc naučit, zatímco druhý tam chodí, protože musí a chce to maminka, tak chodí na úplně stejnou angličtinu, ale je zjevné, kde dojde k většímu posunu. Proto je důležité připravovat vnitřní nastavení člověka, což se moc nedělá.
Ale za poslední dekádu nastal značný posun. Dřív se za psychologa či mentálního kouče sportovci mnohdy styděli, dnes je to možná i trochu módní záležitost.
Určitě je to také móda, ale i přirozený vývoj. Když hledáte rezervy v tréninkovém procesu, logicky začínáte s věcmi, které jsou měřitelné a jasné, jako kondice, technika, výživa… Ale obtížněji vnímatelný je vnitřní stav. Když fotbalista na mistrovství světa z penalty překopne bránu, není to proto, že málo trénuje. Ale proto, že má nějak nastavený vnitřní stav. Rozdíl mezi Federerem, Nadalem a méně úspěšnými hráči také možná není až tak v tenise samotném. Například o Federerovi je známo, že když je na servisu v krizové situaci, dá nejčastěji eso. Hráči už jsou tak vyrovnaní, že rozhoduje právě to, kdo jak dokáže zvládnout ty minikrizové momenty.
Jak se vám daří nastavení měnit u Plíškové? Občas je jí vytýkáno, že při nepříznivém stavu působí odevzdaně…
Posun vnímáme, ale ještě nejsme úplně spokojeni. S Kájou jsme problémy pojmenovali, logicky jsme je uchopili, druhý krok je, aby to akceptovaly i emoce. Protože člověk se chová podle emocí, ne podle logiky. Vezměte si, kolik máme otylých lidí, a oni vědí, že by bylo fajn být hubený. Ale až když do někoho rýpnete, třeba ho i naštvete, teprve začne říkat, že by něco se sebou měl dělat. Hovořím o emočním šoku, ten vede k akci.
Ve Fed Cupu obě výrazné osobnosti Plíšková a Kvitová táhnou za jeden provaz. Je to obecně ve sportu složité? Třeba u biatlonistek se ukázalo, že spolu ideálně nevycházely.
Obecně je ta častá ikonizace, kdy si myslíme, jak je vše úžasné a krásné, trochu zavádějící a naivní. Je to stejné i v úspěšných firmách, nejsou všude dobré vztahy. Zmínil jste biatlon… To, že by spolu někdy nechtěly mít dvojdomek, je úplně normální a my jsme z toho teď vyjevení. Ani v hokejovém týmu si nemůžu myslet, že přes dvacet lidí má perfektní vztahy. Mají synergii z hlediska sportu, ale logicky má jeden například vysokoškolské vzdělání a rodinu, druhý má základní, rodinu nemá… Další věc je, když se začnou kolem hráčů pohybovat různí manažeři, a čím víc je tam peněz, tím víc možností je zhřešit z hlediska vztahů. Říká se, že nejšpinavější zákulisí je ve fotbale a hokeji. Ano, ale ne proto, že by tam byli horší lidé než třeba v ragby.
Proč tedy?
Čím víc jde lidem o peníze, tím častěji mění své hodnoty. Mají více příležitostí je porušit. Spousta lidí třeba v hospodě říká, že by nikdy nevzali úplatek. Ale nebyli v pozici, kdy před nimi je kufr s deseti milióny. Nevidím v tom rozdíl mezi vrcholovým sportem a businessem, je to vlastně sportovní průmysl. Proto jsem i vítal, že Gabriela Koukalová svou knihou tu Pandořinu skříňku otevřela. Otázka je, jestli metoda byla správná, ale já si jí za to vážím.
Za co konkrétně?
Řekla všem rodičům: „Pozor, vrcholový sport má i negativní stránky, často schované pod různými pozlátky.“ Nechci moralizovat, ale je férové, aby třeba věděli, že jen jedno procento hokejistů, kteří začnou hrát ve čtyřech letech, se tím pak živí. Nemluví se o těch neúspěšných. Nepíše se o tom, jak mnozí sportovci skončili. Někteří přišli o peníze, spí na ubytovnách, mají problém se etablovat do života… Tam bychom měli být upřímnější a snažit se tomu předcházet.
Nebyla Koukalová upřímná až moc? Mnozí její zpověď mohou vnímat tak, že pošpinila sport, kterému se většinu života věnovala…
Je otázka, dokdy má člověk mluvit upřímně a kdy něco skrývat. Gábina se rozhodla být maximálně upřímná. Například v otázce vztahů v týmu. Já neznám prostředí biatlonu, Ondry Rybáře si vážím, volil jsem ho i jako trenéra roku. A navíc spousta věcí je subjektivních, když má Gábina takový či makový pocit. S tím bych možná tolik navenek nechodil, dotyčný se k tomu nemůže vyjádřit, proto to možná někteří vnímají jako podraz. Na druhou stranu, jestli někdo před ostatními splachoval jídlo do záchodu, to není pocit. Jsou tam fakta, předpokládám, že pravdivá.
Co by si tedy podle vás měli rodiče či budoucí sportovci z knihy odnést?
To, že vrcholový sport vyžaduje tak extrémní zátěž a limity, že na ně člověk musí být připravený, a pak nebude zklamaný. Já ani nevím, jestli by biatlon bez těch extrémních věcí fungoval. Třeba je to tak, že jestli chcete být úspěšní a vyhrávat medaile, vyžaduje to takové oběti. Ale proč se o tom na rovinu nemluví? Vrcholový sport je tak specifickým prostředím, že často může dojít k nesouladu mezí tím, že chceme vychovat dobrého zdravého člověka a někoho, kdo podává extrémní výkony. A dát to dohromady je velmi složité…
Pokud docházelo ke splachování jídla, je to jistě neakceptovatelné, ale trenérům mládeže také není co závidět. Přísní být musejí…
Samozřejmě všechno by mělo mít svoji mez. Je ale důležité na to sportovce či rodiče mentálně připravit, aby se mohli včas rozhodnout, že do toho třeba nepůjdou. Když mi rodič řekne, že nechce, aby se na kluka příliš křičelo, řeknu mu: „Ano, tak běžte do Sokola, dělejte zájmové kroužky. Pokud chcete vrcholového sportovce, musíte se s určitými věcmi smířit.“ Je dobré to vědět, třeba se tím sníží i ta očekávání. Třeba přestanou lepit Jágry nad postel a říkat dětem: „Až budeš jednou hrát NHL a brát pět miliónů dolarů…“
Bavil jste se o její třaskavé autobiografii přímo s Koukalovou?
Ano, byl jsem rád, že jsme se sešli a mezi čtyřma očima vše prodiskutovali. Chápu, co udělala, chtěla v sobě něco uzavřít a nevnímám, že by Gábina někoho odsuzovala, i sobě tam sype popel na hlavu. Řekla mi, že si návrat do vrcholového sportu umí představit jen velmi těžko. Dostala se do situace, kdy si uvědomila, že tam nepatří a neumí snášet věci, které vrcholový sport přináší. Lidé přece mění profese běžně, jen tady to byla sledovaná kauza. Byť to spousta lidí nechápe, když byla tak úspěšná… Ale oni nebyli v její pozici.
