Článek
Uspořádal byste oslavu nebýt současných opatření?
Ne. Beru to tak, že každá sekunda toho pozemského času je nová a neopakovatelná. Takže tohle datum nepovažuju za něco výjimečného. Ano, žiju na tomhle světě podle času, který měříme, padesát let, něco jsem zažil, něco jsem viděl, ale to spíš slavím jiné svátky.
Jste z rozvětvené rodiny, vy máte šest dětí, vaše dvě sestry dohromady sedm, asi ani za normálních okolností není reálné, abyste se všichni sešli.
To nejde. Je nás tolik, že se potkáme zcela výjimečně. Ani teď rozhodně žádnou sešlost nepořádám. Jestli mi přijde někdo pogratulovat, tak ho přijmu, ale opravdu to neslavím.
Kdysi vás kvůli pití piva málem vyhodili z olympijské vesnice v Barceloně, teď je z vás abstinent. Jak se to stalo?
Jednu dobu jsem si neuměl představit život bez toho, že bych stavěl bábovičky nebo koukal na Večerníčka. A stalo se. Pak jsem si ho neuměl představit bez vrcholového sportu a skončil jsem. A taky jsem pil pivo a teď ho nepiju.
Lukáš Pollert na archivním snímku mezi slalomovými brankami.
Jednoho dne jste si prostě řekl, že už se nenapijete?
Radost z alkoholického opojení už nebyla taková, jako když jsem byl mladší. Řekněme si to upřímně, alkohol je droga, vyvolává změny vědomí, nepije se pro chuť, to je zástěrka. A fáze, kdy střízlivíte a máte kocovinu, se po třicítce začala významně prodlužovat, naopak se zkracovala ta příjemná fáze. Navíc to omezuje v odborné činnosti, musím se starat o víc dětí a tam nastává zmatek, kde co je… S čistou hlavou je to lepší. Vidím to i při práci v nemocnici.
Kdy?
Když uspávám pacienty, ptám se na všechno možné a jedna z otázek je i na pití alkoholu. A kolem těch šedesáti let mi jich hodně říká, že alkohol nepijí, protože jim to nic neříká. To slyším hrozně často. V šedesáti už ti lidé taky nejezdí na motorce dvě stě kilometrů za hodinu, už ty adrenalinové věci nedělají. Nebavím se o dvou deci vína k obědu, ale mně vadilo i to.
Jak jste při své práci anesteziologa pocítil současnou pandemii koronaviru?
Asi jako deset milionů lidí v republice. Začali jsme i v tramvaji nosit roušky, ale mně se v tom blbě dýchá, i když bych měl být zvyklý, když ji mám na sobě na sále. V nemocnici jsme zrušili plánované výkony, abychom měli dostatek míst a personálu na případné těžké případy s koronavirem, které budou mít respirační nebo oběhové selhání. O ně bych se staral.
Takže zatím máte práce spíš méně, když odpadly plánované operace?
To je relativní. Pacienti se přesouvají, změnil se režim práce, takže děláme jiné věci, než na co jsme byli zvyklí. Ačkoliv máme míň pacientů, opatření jsou taková, že se v tom trochu hledáme. Jsou akutní operace, jako například autonehody, a určitě by nebylo dobré, aby ti pacienti leželi vedle někoho pozitivního na koronavirus. A operovat musíte i ty, co mají koronavirus, taky můžou dostat infarkt nebo se vybourat. Než se to zaběhne, občas to skřípe.
Pracoval jste na interně, pak na akutním příjmu, co vás přivedlo na anesteziologii?
Interna mě zajímala akutní, proto jsem byl devět let v Ústřední vojenské nemocnici na emergency, pak jsem potřeboval mít znalosti z anestezie a intenzivní medicíny, tak jsem přešel do Motola, kde je širší záběr. Pracuju na kardiochirurgii a jsem členem transplantačního týmu plic. To jsou operace, kde o komplikace není nouze. A já je mám rád z toho pohledu, že mě vytrhnou ze stereotypu. Když se vyskytne zádrhel, ožívám a baví mě jeho řešení.
Jak často se do podobných situací dostáváte?
Při anestezii máte v moci oběh a dýchání. Když jedno nefunguje, po relativně krátké chvíli ten člověk umře. Musíte mít ty systémy v rovnováze a funkčnosti. Těžké kardiochirurgické operace i plicní transplantace děláme v srdeční zástavě na mimotělním oběhu a při tom musíte zajistit dostatek okysličené krve do mozku, ledvin, jater i střev… Ta celá hra má mnoho proměnných i komplikací. Je to taková symfonie, kde anesteziolog je dirigent, který se občas zamračí nebo usměje na kolegy chirurgy, aby to nehrálo falešně. Proto je na sále hodně monitorů, které musíte sledovat.
Rychlé rozhodování jste si nacvičil už ve vodním slalomu.
Na sále mám víc času, ve slalomu to byly zlomky sekund. Tady vidím i desítky minut dopředu, kam ten stav směřuje, a dokážu reagovat brzo. Ale musíte vědět jak.
Poznávají vás pacienti?
Pacienti občas říkají, že jsou rádi, že je uspává olympijský vítěz. Tak jim říkám, že bych byl radši, kdyby mě uspával anesteziolog. Takže ano, poznávají, většinou už nejsou úplně nejmladší, vlastně to jsou mé ročníky. (úsměv)
Vyptávají se vás na zážitky z olympiády nebo na to, jak jste prodal své medaile?
Většinou není moc času, než je uspím. Ale pokud je tam zájem, prostředí na sále je pro pacienta stresující, tak k odlehčení se bavíme třeba i o těch prodaných medailích.
Máte tři syny a tři dcery. Vždycky jste plánoval velkou rodinu?
Neplánoval. První dítě se mi narodilo relativně pozdě, přesně na mé 33. narozeniny, Ema byl takový první boží dar. Pak se narodil Jan, potom Tonda, Metoděj, Juliana a Lea. Početná rodina je fajn, je tam pestrost, každé dítě je povahově jiné a je zajímavé vidět tu různost.
Jak se vám daří zabavit potomky v této době, kdy jim odpadají všechny kroužky?
Kroužky nemají, tak se věnují víc škole. Máme online vyučování, vidí se s učitelkou, což je fajn, že to technika umožňuje. Těm menším dětem na prvním stupni s tím musím trochu pomoct, ale sám komunikačním technologiím nerozumím, tak do toho pronikám…
Ve sportu už se vaše děti začaly prosazovat, vedle vodního slalomu i v lyžování.
V zimě se v Praze nic moc nedá dělat, tak jsme začali jezdit na hory a lyžovat. Pak jeden začal jezdit na vodě a v Troji je to v létě příjemné, chodí tam i plavat do té divoké vody. Tak jezdíme po řekách. Jan byl teď ve Francii s juniorským mančaftem, Ema byla zase v Emirátech na kanále, jezdí i další.
Lyžařský oddíl Lajdáček, který jste zakládal, se pak docela rozrostl.
Já už tam skončil, vztahy byly napjaté. Já chtěl, aby to bylo rodinné, rodiče stavěli slalomy a trénovali, ale přišli tam lidi, kteří chtěli raději zaplatit trenéry, tak jsme si nerozuměli. Nicméně děti se naučily lyžovat dobře, tráví na horách krásné chvíle, a to byl hlavní cíl.
Sjezdové lyžování je jedním z nejnákladnějších sportů. Umíte si představit, kdyby všech šest dětí chtělo lyžovat, jak byste to ufinancoval?
To by nešlo. Už teď jsme narazili u Jana, který byl na té dětské olympiádě a šlo mu to nejlíp, že rodinné finance proudily jen na něj. Ani jemu to nebylo příjemné, tak jsme se dohodli, že ukončíme lyžařskou kariéru a budeme se věnovat jen té vodě, která je levnější.
Vy byste si ještě troufl sjet závodní trať v Troji?
Fyzicky bych měl problém. Když jedu na kole, tak nejradši z kopce, nemám rád šlapání. Na nějaké těžké vlně bych si klidně zajezdil, to je technická věc, kterou jsem nezapomněl. Ale jet celou trať je fyzicky náročné a mě moc námaha nebaví.
Chodíte se dívat na závody do Troji? Asi vám dělá radost, že Češi pořád patří do nejužší světové špičky.
Chodím se dívat, ale je mi jedno, jestli tam jede někdo z Česka, Polska nebo Francie. Mně se líbí, když někdo jezdí dobře, a to je teď třeba Jirka Prskavec, na něj se hezky kouká.
Lukáš Pollert oceňuje styl Jiřího Prskavce (na snímku z MS ve vodním slalomu v La Seu d´Urgell).
Pokud se letos uskuteční olympiáda, podíváte se na ni? Olympiádu jste vždy označoval za megalomanskou akci a neměl k ní zrovna pozitivní vztah.
Kdybych sloužil v nemocnici, asi si ji pustím, doma televizi nemáme. Radši se ale podívám na Světový pohár, kde můžou být čtyři lodě za zemi, navíc olympiáda teď stejně nebude.
V minulosti jste se angažoval na komunální úrovni i v politice, už je to pro vás uzavřená kapitola?
To vám zabere šíleně času. A mně ho zabírá práce a doma děti, teď na to není prostor.
Takže už ani nejste členem pražské ODS?
Ne. Členský příspěvek byl asi tisíc korun a to na mě bylo moc. Jako rodina žijeme z jednoho platu státního zaměstnance. Kdybych k tomu nesloužil, tak bychom nevyžili, když je nás osm.
