Článek
Měl jste doma vůbec jinou volbu než házenou?
Odmala jsem byl posedlý sportem. Jako hyperaktivní dítě jsem pořád někde běhal, už někdy ve třech letech jsem poprvé házel míčem na branku. Zkoušel jsem pak v Plzni zároveň fotbal i házenou, nakonec asi rozhodly geny a vybral jsem si sport, který dělal velmi úspěšně i táta.
Pamatujete ho jako hráče?
Docela dobře, už jako kluk jsem ho hltal. Dodnes si vybavím haly v Česku i v Německu, dokonce pamatuju tátu i jako blonďáka, když hráli s Plzní o mistra a všichni si odbarvili hlavu.
Mluví vám do hraní?
Jako dítěti mi říkal, ať si hlavně házenou užívám a bavím se jí. Teprve když jsem jako osmnáctiletý přišel v Plzni mezi chlapy do extraligy, tak jsme s tátou začali vést větší debaty o házené. Možná to přišlo ve chvíli, kdy jsme oba pochopili, že by mě sport mohl uživit. Říkám to na rovinu, dám na jeho rady hodně.
Jste si podobní vzhledem i házenkářsky. Srovnávají vás?
Všichni říkají, že jsme stejní, od vizáže přes chůzi, pohyby až po střelbu na hřišti. Jak se házená posouvá, tak já mám možná dynamičtější projev, on měl ale zase víc vychytané zakončení. Já se snažím střílet většinou s nějakou fintou a hodně sázím na výskok. Navíc mám 191 centimetrů a ještě v pětadvaceti pořád rostu. Nevím proč, ale je to tak. Táta říkal, že to měl podobně, takže další shoda.
Potkali jste se spolu někdy na hřišti?
Zahráli jsme si před pár lety v Plzni exhibici, když já nastoupil za mladé a táta za místní All Star. Pro mě byl vždycky vzor a to srovnání s ním mi vlastně lichotí. Baví mě jít v tátových šlépějích, mám po něm i číslo tři a zdědil jsem i přezdívku Beči.
Otec se po ukončení kariéry vrátil z ciziny do Plzně, zatímco vy teď hrajete už dva roky v druholigovém německém Rostocku. Jak často jste spolu v kontaktu?
Téměř denně přes skype. Táta hrál ještě ve čtyřiceti za Plauen, pak tam působil jako trenér, ale teď už přesedlal z házené na byznys. Dělá ředitele plzeňské pobočky německé firmy Schierholz, která se zabývá dopravní technikou, a má se hodně dobře.
A co vy, pomáhá vám zahraniční angažmá házenkářsky růst?
Určitě. Rostock mě hodně posunul, hra je tam teď na mně vyloženě stavěná. Ještě mám rok smlouvu, ale můj cíl je angažmá v elitní bundeslize. Nikdy jsem ani moc nevydržel sedět u učení, sice jsem telekomunikační mechanik s maturitou, takže nakonec mám ten papír, co po mně doma chtěli, ale svou přítomnost i budoucnost spojuju hlavně s házenou.
Zažil jste v Rostocku i českého kouče Rastislava Trtíka, jak na něj vzpomínáte?
Je házenkářský fanatik a musím říct, že jsem pod ním první půlrok fyzicky vyrostl. Jak bych to ale řekl... Prostě další období už byla zkušenost rozličná. Zažili jsme i dvakrát denně tříhodinový trénink, pořád nás tlačil do vysunuté obrany celých šedesát minut. Nakonec loni na jaře skončil a přišel místo něj Ziercke, bývalá spojka Německa.
Devět let jste jako dítě žil v Německu, takže jste neměl problém si tam zvyknout, že?
Mojí výhodou určitě bylo, že jsem ovládal řeč a ani mentalita lidí mi nebyla cizí. Rostock je univerzitní město a ve čtvrti, kde bydlím s přítelkyní a dvěma psy, je třeba ten duch východního Německa znát v podobě paneláků. Nestěžuju si, máme se tam fajn.
Šampionát v Kataru vnímáte jako cennou zkušenost?
Rozhodně, už loni mi hodně dal evropský šampionát v Dánsku a tady zase potkávám úžasné házenkáře z absolutní špičky a v konfrontaci s nimi člověk vidí, co všechno ještě neumí.
Takže bylo znát, že soupeři jsou nad síly českého týmu?
Francie a Švédsko ano, moc mě ale štve, že jsme padli i s Egyptem, který byl hratelný. Bohužel jsme zahazovali jasné šance a sami dostávali jednoduché góly. Je to o těch zkušenostech, a jak chybí herní vyzrálost, hlava nedělá dobrá rozhodnutí.
Dá se ještě vzkřísit postupová šance?
Abychom uspěli proti Islandu, musel by být náš výkon asi tisíckrát lepší. Každý zápas je ale jiný, naše zbraň musí být z dobré obrany do rychlého protiútoku a hlavně proměňovat šance.
