Článek
Do jeho života spojeného s lyžováním se toho vešlo moc. Snad nejvýraznější vzpomínky ze své závodní kariéry má spojené se zimními olympijskými hrami 1948 ve Svatém Mořici.
„Byl jsem kluk z hor, sláma mi koukala z bot, nafasoval jsem sako a kravatu, to jsem před tím nikdy neměl. Ve vlaku jsem seděl vedle Jaroslava Drobného a dalších slavných hokejistů té doby. Vzpomínám, že mi pak na nádraží koupili vůbec mojí první mandarinku v životě," říkal se smíchem při setkání s činovníky svazu, kteří mu přišli ke kulatinám poblahopřát.
Zdeněk Remsa se zástupci lyžařského svazu, kteří blahopřání doplnili historickými fotografiemi.
SLČR
Lyžovat začal už v pěti letech. Měl k tomu předpoklady. Jeho dědeček byl hajným u hraběte Jana Harracha, jenž na naše území nechal přivést vůbec první lyže. „Právě můj dědeček jedny z těch prvních lyží dostal. Velmi dobře si pamatuji, když jsem je v hájence, kde jsem se také roku 1928 narodil, viděl a poprvé si na ně stoupnul. Tehdy jsem to samozřejmě ještě vůbec neuměl. Pořádně lyžovat jsem začal, až když jsme se přestěhovali do Studence, to mi bylo nějakých pět let," vzpomínal.
Později reprezentoval na nejvýznamnějších akcích včetně mistrovství světa a olympijských her. Po závodní kariéře se vrhnul na trénovaní a s tím skončil až ve čtyřiaosmdesáti!
Co řekl, to platilo, tradovalo se o něm. Zároveň s ním byla legrace. Tak na tréninky pod ním vzpomínají snad bez výjimky všichni jeho svěřenci. „Byl to můj první trenér, vždy jsem k němu měl a stále mám obrovský respekt. Tvrdý, ale férový člověk," vzpomíná s úsměvem Roman Koudelka, jenž patří k poslední generaci skokanů, kteří prošli proslulou Remsovou školou.
Do trenéřiny mluvil už jako závodník
Remsův přerod v trenéra přišel víceméně automaticky. „Já do toho trenérům vlastně trochu mluvil, ještě když jsem sám skákal," říkal. Zpočátku trénoval pražské závodníky, v roce 1960 pak nastoupil do Dukly Liberec a stal se také reprezentačním trenérem. Vedl slavnou generaci skokanů v čele s Jiřím Raškou, Daliborem Motejlkem, Josefem Matoušem nebo Zbyňkem Hubačem. „Remsa boys", to byl pojem! Sbírali jeden úspěch za druhým.
Ten největší přišel v roce 1968 v Grenoblu, kde Raška vybojoval pro tehdejší Československo historicky první zlatou medaili ze zimních olympijských her.
Přestože od památného závodu uplynulo dlouhých padesát let, Remsa si ho vybavuje i s detaily. „Večer jsme šli do sauny a zaplavat si. Druhý den jsme přišli k můstkům, a přestože byl velký mráz, nájezd byl posolený. Nechal to udělat rakouský delegát, protože Rakušanům tehdy vyhovoval mokrý sníh. My jsme měli vzhledem k podmínkám namazáno na suchý a tvrdý sníh. Takže jsme se začali bránit, organizátoři nakonec nájezd nechali sundat a začalo se se zpožděním," vybavoval si i rakouskou lest.
Legendární Zdeněk Remsa
SLČR
Po prvním skoku Raška vedl a přišlo největší dilema v Remsově trenérské kariéře. Ze dvou stop musel vybrat tu, do které svého svěřence pošle. „Jedna byla nová a upravená, druhá rozmydlená. Stál jsem pod můstkem a musel jsem si umýt obličej sněhem, abych se vzpamatoval. Řekl jsem mu: Jeď tou novou stopou, drž nohy u sebe a uvidíš. Bum – dopadlo to skvěle a slavili jsme zlato," říkal dále a oceňoval celý svůj tým.
„Tehdy to byla neuvěřitelná generace, bál se nás celý svět," podotkl Remsa. „Přál bych si, abychom měli v budoucnu znovu tak silnou reprezentaci. Myslím, že se to teď začíná opět trochu zvedat," uzavřel čerstvý devadesátník.
