Článek
Lukostřelec Zdeněk Šebek (44) z České Třebové, paralympijský vítěz se Sydney a trojnásobný mistr světa, říká, že když je dobře připravený, nebojí se poměřit s jakýmkoli lukostřelcem. I přes svůj těžký handicap, postižení rukou i nohou, si podle svých slov žije pohodový život. Každopádně z něj vyzařuje optimismus a sebevědomí.
Ne každý by ale po tak tvrdé ráně, kterou život Zdeňku Šebkovi v jednadvaceti letech zasadil, dokázal svůj život žít tak naplno. Mladého aktivního muže, který mezi dorostenci a juniory patřil do československé cyklistické špičky, na vozík dostala havárie na motorce, kde seděl jako spolujezdec. Posunuté obratle přerušily míchu.
Ani po tak závažném úrazu jste nepřestal sportovat...
Ke sportu jsem měl vždycky blízko. V nemocnici jsem si říkal, co jiného mám dělat? Na práci to s těma rukama moc nevypadalo...
Ale vždyť dnes bez problému řídíte auto. Navíc k natáhnutí luku je taky potřeba síla...
Ruce jsem si postupně vypracoval v posilovně. Po vojně, ještě před nehodou na motorce, jsem začal trochu s kulturistikou. A kulturisté na mne nezapomněli. Když jsem se vrátil po roce a půl z nemocnice, přinesli mi činky. Tenkrát jsem začal doma posilovat. A později jsem začal jezdit i do posilovny. Chodí tam perfektní lidé. Berou mě už jako samozřejmost a pomůžou, když potřebuju něco podat. Mám tam mimo jiné i kladku přizpůsobenou, abych k ní mohl s vozíkem přijet a cvičit.
Bylo pro vás složité naučit se řídit auto?
Před úrazem jsem řidičák neměl. Udělal jsem si ho až později na ruční ovládání. Vzpomínám si, že mi přitom dělala problémy mechanická spojka. Dnes mám v autě elektronické řízení, a to je bez problému. Říkám si, že by ruční řízení bylo lepší i pro zdravého. Například rozjezdy do kopce jsou mnohem jednodušší.
Než jste se dostal k luku, zkoušel jste i jiné sporty.
Po úraze jsem na vozíku hledal nový způsob života. Zkusil jsem stolní tenis, plavání, atletiku, kterou jsem dělal čtrnáct let. Kromě titulů mistra republiky, účasti na dvou mistrovstvích světa a dvou paralympiádách, jsem dosáhl nejvýše na čtvrté místo na mistrovství světa. Nikdy mi to nepřineslo medaile. To chybělo. Navíc aby byl trénink efektivní, musel jsem mít doprovod. V autě jsem vozil třicetikilogramovou zátěž. Oštěpy, koule, disky a speciální vrhačskou kozu.
A jak jste se dostal k lukostřelbě?
Zajímal jsem se o ni současně s atletikou od roku 1989. Poprvé jsem v zahraničí střílel v roce 1997 v Itálii na mistrovství Evropy. Rok nato jsem poprvé vyhrál mistrovství světa v Anglii. To rozhodlo.
Od té doby máte na kontě další zlaté medaile z mistrovství světa i z paralympiády.
Zisk prvního titulu byl velmi dramatický. Prolézal jsem eliminačním pavoukem neskutečným způsobem. Stav jsem otočil vždy až na poslední chvíli. Na dalším mistrovství na Novém Zélandu jsem v kvalifikaci mrznul. Pršelo a ochladilo se až na 5 °C, v pauzách mezi sadami jsem držel levou rukou deštník. Prochladl jsem tak, že jsem nebyl schopen palcem zmáčknout vypouštěč tětivy. Osm šípů jsem vůbec nevystřelil. Tím jsem klesl z prvního místa až na třetí. V eliminaci jsem ale již soupeřům nedal šanci a zvítězil.
Jak to bylo letos na mistrovství světa v Madridu? Přivezl jste "jen" stříbro.
Měl jsem trochu smolnou sezónu. Kupoval jsem totiž nový kladkový luk. Měl jsem ho objednaný začátkem roku, ale přišel mi až koncem května. Pak jsem ho už nestačil vyladit podle mých představ a zvyknout si na jinou technologii.
Vyladit?
Abych mohl z luku vůbec vystřelit, musím upravit madlo. Vyrábím ho ze speciálního tmelu otiskem ruky. Optimálně nastavit luk se mi podařilo až těsně před odjezdem do Madridu. Chyběl mi ještě tak měsíc tréninku.
V Madridu při kvalifikaci foukal silný vítr, takže jsem si nemohl dobře nastavit mířidlo. Navíc mi jeden ze soupeřů skácel stojan s dalekohledem, takže jsem střílel naslepo, protože dalekohled pak už nešel zaostřit. V eliminaci, kdy se střílejí duely na sedmdesát metrů, jsem nejdříve porazil novým světovým rekordem 166:137 Američana Leara a postupně jsem se probojoval až do finále o zlato. Až tam jsem prohrál o tři body s Američanem Fabrym.
Fabry je nový zjev mezi lukostřelci. Má amputovanou nohu a ruku. V levé ruce drží luk, tětivu napíná zuby. Ačkoli to je velký handicap, má pro lukostřelbu výhodu. On totiž nemůže udělat chybu druhou rukou, protože ta čelist je pořád ve stejné vzdálenosti od oka. Nakonec jsem skončil druhý. Mrzí mne to, ale na tu smolnou sezónu to byl docela úspěch.
Na kolik vlastně přijde vybavení lukostřelce?
Tak na osmdesát tisíc. Ne každý na to má pochopitelně finance. Připadá mi někdy ponižující, když člověk chodí žebrat po firmách o peníze na sport. Mne naštěstí po úspěchu v Sydney oslovil právník Martin Klimpl, šéf advokátní kanceláře Becker & Poliakoff. Zaujalo ho, že lukostřelba je i mezi vozíčkáři regulérní sport, ne nějaké šolichání. Pomohl mi s nákupem dalšího luku a podpořil mne i letos.
Kromě sportovní kariéry děláte trochu i politickou. V České Třebové jste členem zastupitelstva.
Nabídli mi, abych kandidoval za nezávislé. Nečekal jsem, že zvítězím. Nechtěl jsem ale odmítnout, protože město pro mne udělalo hodně. Zařídili pro mne na bývalém koupališti střelnici. V zimě mohu střílet v prostorách krytého bazénu.
Máte ale i další funkce ve Svazu tělesně postižených sportovců.
Ano, mám na starost lukostřelbu vozíčkářů v České republice. Takže organizuji závody, zpracovávám výsledky a vše kolem lukostřelby. Nikdo jiný to dělat nechce, tak to zůstalo na mně. Tak nějak prostě vyplynulo, když se ten sport začal organizovat, že bych to mohl dělat já, když jsem s tím tady začínal. Dnes je tu asi pětadvacet lidí, kteří jezdí na české poháry. Moc je obdivuji, není vůbec lehké tento finančně náročný sport provozovat. "Žebrat o peníze je ponižující, já mám naštěstí dobrého sponzora," říká Šebek.
