Článek
Jak vážné to bylo se zájmem ze Sparty?
Bylo to hodně reálné. Přijeli k nám domů agenti, ale mamka nechtěla, abych odešla. Bylo by to i s dojížděním, rodiče pracovali, nechtěli mě jako mladou do Prahy pouštět.
Kdyby bylo jen na vás, šla byste?
Taky jsem byla spíš vesnický typ, radši jsem hrála s klukama doma… Ale když jsem dospívala, tak jsem zalitovala. Fotbal mě dost bavil, možná by byl menší dřina než atletika.
U vás v Borovanech jste hrála v týmech jen s kluky?
Ano. Pak v okolí vznikly i týmy holek, ale už jsem nehrála, přišlo mi to občas o nohy. Teď jsem fotbal nehrála tak čtyři roky, jen si občas s přítelem zakopeme na zahradě.
Svoji kondici jste zužitkovávala v útoku?
Vždycky! Ale pak, když jsem začala dělat i atletiku a šla hrát fotbal, nestíhala jsem. Sprinty jsou něco jiného, byla jsem dost namožená.
Proč u vás vyhrál stýpl, k němuž jste se letos vrátila?
Bolela mě pata, druhá, než mě zlobí letos, tak jsem ho nechala. Teď jsme se k němu vrátili, baví mě nejvíc. Člověk neběží jen dopředu, není to stereotyp, je tam pořád nějaká překážka.
Trénujete speciálně techniku jejich přechodu?
Moc ne, nohám to nedělá dobře. Ale od mládeže se mi skáčou dobře, i když asi nemám nějaký úplně vytříbený styl.
A vodní příkop? Ten může způsobit velké problémy…
Na tréninku občas simulujeme příkop tak, že dáme překážku před doskočiště a skáču do písku. Nejlepší je v závodě dopadnout tak, abyste pak druhou nohou už vyšlápl ven, většina holek se zaboří a to sebere strašně času. Ale když jsem začínala, taky jsem párkrát skončila v příkopě a hladina se zavřela. (úsměv)
