Sergej Bubka: Životopis legendárního tyčkaře, který překonal 35 světových rekordů

Narodil se 4. prosince 1963 v ukrajinském Luhansku, kde se také poprvé setkal s atletikou, k níž ho přivedl jeho kamarád. Aby mohl svůj potenciál naplno rozvíjet, přestěhoval se později do Doněcku, kde mělo skákání o tyči tradici a hlavně potřebné zázemí.

V mládí udivoval nejen svou atletickou zdatností, ze které následně těžil i celou kariéru, ale také disciplínou. Jeho otec byl vojákem Rudé armády, a odmlouvání tak doma nebylo na denním pořádku.

Na mezinárodní scénu vlétl Bubka jako uragán, když jako poměrně neznámý tyčkař vyhrál mistrovství světa v Helsinkách 1983. Zde také začala jeho neskutečná dominance tyčkařského světa.

Poprvé Bubka překonal světový rekord v květnu 1984 v Bratislavě, kdy o dva centimetry přeskočil stávající maximum Francouze Vignerona (5.83 m), a v následujících dvou měsících rekord ještě dvakrát vylepšil. Vigneron si vzal světové maximum zpátky v srpnu téhož roku, Bubka ho však o pár minut později na stejné dráze znovu překonal a titul světového rekordmana poté držel neskutečných třicet let.

Hranice šesti metrů se v té době zdála nepřekonatelná, Bubka ji však zdolal už v roce 1985 v Paříži a centimetry nepřestával navyšovat. Pravidelně tak od Sovětského svazu dostával finanční odměnu za překonání světového rekordu, byť jen o jediný centimetr.

Další důležitý milník měřící 610 centimetrů Bubka zdolal 15. března 1991 v San Sebastianu. Podařilo se mu ho překonat ještě mnohokrát, Bubkovým maximem byl nakonec výkon z července 1994, kdy skočil 6,14 metru.

Tento rekord z italské Sestriere vydržel až do února 2014, kdy ho životním skokem překonal Renaud Lavillenie, který se v Doněcku poprvé a naposled dostal přes 610 cm. Francouzův rekord později překonal Švéd Duplantis.

Kromě mistrovství světa v Helsinkách se Bubka účastnil i pěti nadcházejících šampionátů a na všech získal zlatou medaili. Čtyřikrát ovládl také halové mistrovství světa.

I přes dlouholetou Bubkovu dominanci se ukrajinskému tyčkaři příliš nedařilo na olympijských hrách. V roce 1984 se kvůli sovětskému bojkotu her neúčastnil, o čtyři roky v Soulu vyhrál zlato. Na hrách v Barceloně (1992) a Sydney (2002) nedokázal zdolat první výšku, v Atlantě (1998) kvůli zranění nenastoupil.

Bubka, který vynikal svou rychlostí, ale také vysokým úchytem tyče, překonal světový rekord celkem 35krát - sedmnáctkrát venku a osmnáctkrát v hale. Kariéru oficiálně ukončil v Doněcku v roce 2001.

Ve světě atletiky je Bubka velice aktivní i mimo závody. Od roku 2007 je viceprezidentem Světové atletické federace a byl členem několika vrcholných komisí. Je také předsedou Ukrajinské olympijské komise. Na univerzitě v Kyjevě získal doktorský titul a působí také v politice - mezi léty 2002 a 2006 byl ukrajinským poslancem.

Tyčkař, který většinu kariéry závodil v sovětském dresu, je držitelem Leninova řádu, Řádu Rudé hvězdy práce, časopisem Track and Field News byl zvolen nejlepším skokanem o tyči 20. století a podle časopisu L'Équipe byl Nejlepším sportovcem světa v roce 1997.

Bubkův bratr Vasilij byl také skokanem o tyči, jeho syn Sergej je profesionálním tenistou.