Kruci, vždyť je to tak pěkné! Kratochvílová slaví kulatiny

Golčův Jeníkov, kde odmala žije, stadion v čáslavských Vodrantech, odkud vyrážela za rekordy i medailemi, a atletika, tedy sport, který jí v dětství učaroval a jemuž zůstává věrná dodnes. To jsou osudové atributy života dvojnásobné mistryně světa a světové rekordmanky. Její příběh je ale mnohem barvitější. Jaké byly jeho klíčové momenty?

Kratochvílová pochází spíše z hospodářské než sportovní rodiny, a tak od mala pomáhala na poli svému strýci. „Brambory, seno, řepa, to mě bavilo a baví dodnes,“ vyprávěla. Svojí fyzickou připraveností tak bez specializovaných tréninků dávala při tělocviku na frak i chlapcům. Na radu učitele pozvolna koketovala s atletikou, jenže v Golčově Jeníkově stadion nebyl, a tak si bloky pro start vytvářela dlabáním děr do země.

Na stadion v Čáslavi ji přivedla až spolužačka při studiu na tamním gymnáziu. A na škvárovém oválu pak už trávila téměř každý den pod dohledem přísného podplukovníka Miroslava Kváče. „Já tam nechodila ani tak kvůli tréninkům, jako spíš kvůli té partě. Takovou už jsem pak nikde nezažila,“ vzpomínala na vznik atletického pouta.

Už byla ověnčena domácími tituly i halovým evropským stříbrem a chystala se na olympiádu do Moskvy. Stále ale chodila do textilky Pragoděv jako účetní. „Vstala jsem ve čtyři ráno a běhala po silnici, kde svítila světla. Pak do práce a odpoledne na trénink. Sama nevím, jak jsem to dokázala,“ přiznávala.

V Moskvě zaběhla čtvrtku poprvé pod 50 sekund (49,46 s) a nestačila jen na Maritu Kochovou z NDR, do práce už pak nemusela. Plat jí refundovaly pražské Vysoké školy, jejichž se stala členkou.

I atleti se konečně dočkali, v roce 1983 se konalo premiérové mistrovství světa. A Kratochvílová měla skvělou formu, kterou si chtěla potvrdit na mítinku v Mnichově na dvoustovce. Po předchozím startu ji trápila křeč, ale bála se cestu na Západ zrušit. Tak se s trenérem domluvili, že si zkusí zaběhnout pro ni nezvyklou osmistovku.

Kratochvílová předběhla vodičku a kvaltovala do cíle, kde časomíra ukázala čas 1:53,28! Světový rekord? Zaskočená běžkyně si nebyla jistá. „Tušila jsem, že z Moskvy měla Ruska Olizarenková výkon 1:53, ale ty setinky jsem si nepamatovala. Až pak přiběhl trenér, že to je rekord,“ líčila. Za více než 37 let žádná žena tak rychle dva okruhy nezaběhla, Kratochvílová tak drží nejstarší platný světový rekord.

Výkon z Mnichova jí nasadil brouka do hlavy před světovým šampionátem. Čtvrtka byla její srdeční záležitostí, jenže neběžet trať, na které drží světový rekord? Svaz ji dohlásil na obě distance. „Nevěděla jsem, jestli to zvládnu,“ přiznala.

V neděli dva starty, v pondělí opět, v úterý také a ve středu finále čtvrtky. Kratochvílová trávila na helsinském stadionu celé dny, ale odměnou jí byly dvě zlata. A k tomu se jako první žena historie dostala na čtvrtce o setinu pod 48 sekund. „Po tolika bězích jsem s tím nepočítala,“ přiznala, než sbírku doplnila stříbrem se štafetou.

Olympiáda v Los Angeles měla být vrcholem její kariéry. I bolavá záda se lepšila, však je jezdila léčit až ke slovenským Zlatým Moravcům. Jenže cestou zpět z terapie ji zastihla nemilá zpráva.

Po vzoru Sovětského svazu vyhlásili českoslovenští činovníci, že hry v USA budou bojkotovat. „Vždycky si na ten vlak vzpomenu, jak jsem v lůžkovém vagonu a najednou slyším, že do Los Angeles nepojedeme,“ popisovala s trpkostí v hlase. „Na soustředění jsme pak viděli záběry, jak třeba Rumuni nastupovali a my tam nebyli. To bylo špatné.“

Rok před olympiádou v Soulu kariéru ukončila, na radu kouče Kváče vystudovala trenérskou licenci a na stadion vyrážela dál, jen se stopkami v ruce. Hned na úvod nové kariéry se jí dostaly pod ruce mimořádné talenty Hana Benešová a Ludmila Formanová. První dovedla k titulům mistryně Evropy juniorů i do 23 let, druhou pak dokonce ke světovým titulům na osmistovce mezi dospělými v hale i venku.

A i když už další atlety do světové špičky ve skromných čáslavských podmínkách nevypiplala, pořád dochází na stadion za svou tréninkovou skupinou a objíždí s ní i ty nejmenší závody po celé republice. „Už to dělám hrozně let, někdy mám krizi, říkám si, že už se na to vykašlu a nepůjdu na stadion. Ale ráno je to zase jinak. Atletiku mám šíleně ráda. Pokaždé, když vidím, jak holka nebo kluk dobře běží, říkám si: Kruci, vždyť je to tak pěkné.“