Článek
Od roku 2014 neměla při tradičním poděbradském chodeckém mítinku Anežka Drahotová konkurenci. Letos ale dvojnásobná medailistka z evropských šampionátů na domácí zlato nedosáhla.
A nebylo to tím, že by předvedla podprůměrný výkon. Ve finiši si ale cenný skalp a republikový titul připsala kometa letošní sezony Ďurdiaková, mezi chodkyněmi úplný nováček.
Do světa vrcholového sportu nakoukla dívka, která po má otci slovenské kořeny, jako akvabela, v bazénu denně trénovala do svých sedmnácti let. U vody aspoň částečně zůstala, jen přesedlala na vytrvalostní sport. S triatlonem objela téměř celý svět, nakonec marně usilovala o start na olympiádě.
Pak přišla maratonská etapa. Rychle se dostala mezi domácí elitu, na mistrovství republiky získala stříbro a bronz, ale ke světové špičce bylo pořád daleko. Letos v březnu přišla další změna. To vyrazila na soustředění s chodeckými trenéry Kateřinou Čermákovou a Ivem Pitákem...
„Z běhu mě často bolely nohy, přišlo mi, že nemám odraz. A chůzi jsem chtěla zkusit," přiznává, že už dříve ji chodci mezi sebe lákali. Pro ni zatím nepoznaná disciplína Ďurdiakovou brzy chytla. „Zjistila jsem, že je pro mě přirozenějším pohybem, když se jde správnou technikou. Jenže ta mi zpočátku nešla, byla jsem taková tuhá," připouští.
Tereza Ďurdiaková (vlevo) porazila Anežku Drahotovou (druhá zprava) a došla si v Poděbradech pro premiérový český titul.
Chodecký expert Piták, který dostal mezi světovou špičku v minulosti Barboru Dibelkovou či právě Drahotovou, jí ale pomáhá technické nedostatky postupně odstraňovat. „Chůze je krásný sport, škoda že to atleti nedoceňují," zalituje Ďurdiaková, že na její disciplínu někteří koukají skrz prsty.
„Ale to neřeším, mě baví a doufám, že u ní už zůstanu," hlásí žena, která se tréninkové dřiny rozhodně nebojí. Však je jejím sportovním vzorem Martina Sáblíková.
Motivace je jasná, start na olympiádě v Tokiu. Plánovaný roční odklad hraje v její prospěch. V Poděbradech při svém debutu na dvacetikilometrové trati zašla čas 1:33:54, jen čtyři ženy v české historii byly rychlejší.
K olympijskému limitu potřebuje ubrat ještě necelé tři minuty. „Ty chodecké začátky nebyly právě kvůli mé technice jednoduché, dala jsem tomu rok, jestli se rozchodím. Teď bych chtěla za tím olympijským cílem jít," předsevzala si Ďurdiaková.
A se svou vytrvalostí se do budoucna nebrání ani přechodu na delší z chodeckých tratí, která by se měla z padesáti kilometrů zkrátit na pětatřicet.
