Článek
Komu byste doporučila, aby se vydal stejnou cestou jako vy, tedy aby skloubil studium v zámoří se sportem?
Určitě těm, kteří chtějí studovat a přijde jim, že by jim sport stál v cestě, protože v Americe jsou oba směry podporované. Když máte tady jako cíl vzdělání nebo zisk titulu, je to složité, pokud trávíte půl roku po soustředěních. Nebo je to cesta pro ty, kdo cítí, že mezi dospělými mají ve své disciplíně obrovskou konkurenci a bude těžké se prosadit, může jim sport pomoct ke vzdělání. Třeba jednou hvězdami budou, ale zároveň si tím i zajistí budoucnost.
Zámořskou cestu zvažovala třeba Barbora Malíková, mistryně světa i Evropy mezi dorostenkami na čtvrtce. Je ona typem, kterému by zámoří mohlo prospět?
Ona je jeden z největších talentů, co u nás máme, mohla by být hvězdou tady i tam. A přijde mi skvělé, že i někdo takhle dobrý uvažuje nad akademickou stránkou, protože si umím představit, že když vás všichni chválí, jak jste talentovaní, je těžké myslet na záložní plán.
Irena Gillarová v dresu univerzity Virginia Tech.
Vás do Virginie v roce 2013 zlákal americký trenér, který vás odchytil zklamanou po mistrovství Evropy do 23 let v Tampere. Je to nejčastější cesta?
Mě potkal ve správnou dobu, kdy jsem potřebovala záchranné stéblo. Americké univerzity to mají dobře zmapované, těm na úrovni plného stipendia většinou aspoň jedna napíše.
Zajímá je jen sportovní výkonnost, nebo rozebírají i prospěch ve škole?
Na prvním místě jsou sportovní výsledky, pak sportovce osloví. A když má zájem, už je zajímá prospěch a samozřejmě i angličtina.
Mezi univerzitami jsou často velké rozdíly, co je dobré zohlednit při rozhodování?
Pro hodně lidí je zásadní výška stipendia, i když by to nemělo být to hlavní. Důležitý je trenér. Když s ním komunikujete přes Facebook, tolik ho nepoznáte, ale univerzity vás většinou pozvou na třídenní návštěvu, vezmou do akademické části a máte šanci poznat atmosféru i budoucí kolegy v týmu, kteří vám řeknou, jak to tam funguje. Kvalita trenéra se dá poznat i z výsledků, jestli za posledních patnáct let neměl nikoho dobrého, něco je špatně. Také je dobré se podívat na žebříčky, jak si škola vede v oboru, který chcete studovat.
Zmínila jste stipendium, bez něhož by bylo studium i život v USA hodně nákladné. Jak je těžké ho získat?
Je to případ od případu. Někdy se dá získat za školní prospěch, v atletice ho většinou můžou získat ti, co jsou na juniorských evropských šampionátech na úrovni finále. S ním se pak o sebe dokážete postarat, vydělat si na živobytí, letenku i něco ušetřit. Já tehdy měla na Dukle čtvrtinový úvazek asi 5000 korun, šla do Ameriky a nedokázala pochopit, že mi platí školu, jídlo…
Na druhou stranu podmínky jsou přísně amatérské, nemůžete si vydělávat třeba odměnami na mítincích…
To musíte oželet, ale ve finále se o vás postarají. Já měla stýpko 80 000 dolarů (1,6 milionu korun) na čtyři roky. A když se vám něco stane, škola se o vás postará i z hlediska pojištění.
Irena Gillarová v kvalifikaci berlínského mistrovství Evropy.
Jak se liší pojetí atletiky u nás a v zámoří? Na univerzitě jsou skupiny početnější, častější jsou týmové soutěže.
Má to plusy i minusy. Musíte tam jít s tím, že se o sebe dokážete postarat. Náš trenér měl ve skupině deset vrhačů, se všemi absolvoval tréninky techniky, posilovnu jsme chodili dohromady. A jak jsou skupiny větší, navzájem si lidi pomáhají. Je dobré mít trenéra, který si nestojí nekompromisně za svým a dá se s ním debatovat.
Je ale i dost případů, kdy se mladí atleti v zámoří zraní, spousta jich po studiích za mořem s atletikou skončila… V tomto směru jste spíš výjimkou.
Ale znám dost příkladů, které se realizovaly v akademické sféře. Lucka Ondraschková (bývalá vícebojařka) mohla závodit, ale vybrala si, že bude pracovat na Wall Street a žít na Manhattanu. A sportovní „úmrtnost“ je v tomhle věku velká i u nás, akorát že v Americe je větší šance získat k tomu vzdělání.
Bavila jste se někdy o studiu v Americe s vaší oštěpařskou kolegyní Barborou Špotákovou? Ta si rok za mořem spíše protrpěla.
Bavily jsme se o tom, než jsem tam šla. Barča mě trošku odrazovala, v Minnesotě byla zima, ani nejela na Vánoce domů a byla tam sama, k tomu měla únavovou zlomeninu. Je jeden z případů, komu to nesedlo, ale aspoň jí ten rok přivedl od víceboje k oštěpu.
Vás to první rok netáhlo domů?
Pomohli mi naši, když říkali, ať tu školu dodělám a vrátím se až pak. Tak jsem se kousla. Člověk si zvykne, najde si kamarády, zlepší jazyk. Prvních pár měsíců je těžkých všude.
Výrazný oštěpařský progres jste zaznamenala až po návratu u Jana Železného. Neříkala jste si, že kdybyste šla rovnou k němu do skupiny, byla byste ve špičce dřív?
Nedávno jsme se o tom s trenérem bavili. Možná ano, ale on říkal, že je rád, že jsem do Ameriky šla, protože mi to dalo zase úplně jiné věci. Třeba bych ani lepší nebyla, protože jak jsem tam ze začátku byla sama, musela jsem se o sebe postarat a našla tam hrozný klid. Dřív jsem chtěla všechno stihnout, pořád někde lítala a až tam pochopila, že atletika není jen čas strávený na tréninku, ale třeba i regenerace a odpočinek.
S vaším trenérem z Virginie jste v kontaktu dodnes, pracujete spolu v organizaci USA Sport and study. Co máte na starosti?
Řešíme spolu, jaké jsou možnosti, když má někdo zájem o studium. Snažíme se je připravit na testy, školy, trenéry… Je dobré vědět, co vás čeká, sama si pamatuju, že mě kolikrát něco zaskočilo.
