Článek
Olympijský silniční závod jste po 170 kilometrech vzdal. Co bylo důvodem?
Dlouho jsem se cítil super. Ještě i při stoupání na horu Fuji jsem jel v klidu v hlavním poli. Na vrchol zbývalo pět kilometrů a já si myslel, že je to v pohodě, protože finále kopce není tak brutální. A měl jsem v hlavě plán, že na velodromu zkusím skočit do nějaké skupiny, abych měl náskok před závěrečným drsným stoupáním.
K tomu jste se ale vůbec nedostal. Už při nájezdu na velodrom jste měl na peloton velké manko.
Protože když nastoupil na Fuji Ital Ciccone, jel takové tempo, že jsem za třicet vteřin odpadnul. Projevilo se, jak málo mám letos v nohách závodních kilometrů kvůli zraněním, nemocem a operaci srdce. Za normálních okolností bych totiž kopec přejel.
Zažil jste už olympijské hry v Riu. Jaké byly v porovnání s Tokiem?
Japonské hry byly hodně zvláštní. Hlavně s ohledem na dění předcházející závodu. Kvůli pozitivnímu testu Michala Schlegla na covid-19 museli do izolace trenér Konečný, mechanik i Michal Kukrle. Takže čtvrteční trénink jsem jel sám. Pomohli mi kluci z Anglie Thomas, Hart... V pátek jsem šel pro čísla na závod, pak potvrdit přihlášku, nechat odsouhlasit oblečení. Za pomocí našeho mechanika z Deceuninck Quick Step, který je tu s Belgičany, jsem připravil kolo. A pak jel na trénink.
Tím byla anabáze s přípravou hotová a měl jste alespoň trochu času na odpočinek?
Ani náhodou. Musel jsem vzít auto a jet sto kiláku do olympijské vesnice v Tokiu, takže jsem zase všechno sbalil. Musel jsem vzít bidony a připravit potřebné věci nejen pro sebe, ale i pro Michala Kukrleho, kdyby ho hygienici do závodu v sobotu ráno pustili, což se stalo. Byla to absolutní nejistota. Spal jsem snad čtyři hodiny. A ráno s napětím čekal, jestli trenéra, mechanika a Michala pustí z izolačního hotelu.
Děsila vás představa, že zůstanete zcela bez podpory?
Počítal jsem i s nepříznivou variantou a domlouval se s Dány, Belgičany, Iry a Slováky. Byli jsme domluvení, že k někomu dám bidony a traťovky, k někomu zase rezervy.
Hodně nestandardní příprava na závod, který by měl být největším v životě.
Dělal jsem sám sobě vedoucího i mechanika. Vyzvedával jsem naše startovní čísla. S Michalem Kukrlem jsme si zavolali ještě v pátek večer přes aplikaci v počítači, kde jsem mu nasdílel obrazovku a promítal mu trasu.
S jakými dojmy opustíte druhé olympijské hry kariéry?
V případě cyklistiky šlo o odvar. Bylo to jako na normálním cyklistickém závodě. Potkával jsem kamarády z jiných zemí. Už v Riu mi říkali, že nešlo o pravou olympiádu z hlediska atmosféry. Proto jsem se těšil do Tokia...
Jako jeden z mála českých sportovců jste si mohl užít olympijské vystoupení před diváky, protože těch se u silnice sešlo několik tisíc a další tisíce pak přímo na cílovém autodromu ve Fuji, které spadá do jiné prefektury.
Úplně jsem se leknul. Vyjeli jsme z parku na neutrálním startu a já nechápal, kolik na nás u silnice vybaflo lidí. Fakt neuvěřitelné.
Závod o olympijské medaile nabídl skvělou podívanou
Šlo o nejsilnější zážitek spojený s Tokiem?
Ne. Tím bude let z Frankfurtu do Tokia. Před nástupem jsem viděl nastoupené nejrůznější národnosti, zástupce různých sportů celé natěšené na olympijskou účast. Jejich nadšení pro mě představovalo obraz skutečné olympiády. Navíc jsme letěli s tenistkami Bárou Krejčíkovou a Karolínou Plíškovou, takže jsem alespoň částečně užil i atmosféru českého týmu.
Olympijská Paříž bude už za tři roky. Pokusíte se tedy o hry ještě jednou?
Jo. Zatím mi osud nepřeje. Nevím, co se děje. Snad do třetice všeho dobrého.
