Olympijské kruhy zná každý. Jaké jsou další symboly olympijských her?

Hlavní symbol olympijských her byl navržen v roce 1913 „otcem moderních her“ Pierrem de Coubertinem a představují celý svět propojený olympijskou myšlenkou. Obecně se věřilo, že každý kruh představuje jeden světový kontinent (modrý - Evropa, zelený - Austrálie a Oceánie, červený - Amerika, černý - Afrika, žlutý - Asie), to však bylo Mezinárodním olympijským výborem (MOV) vyvráceno. Coubertin kruhy navrhl v roce 1913, poprvé byly použity na olympiádě v Belgii 1920. Olympijské kruhy společně s bílým podkladem tvoří olympijskou vlajku.

Olympijskou vlajku tvoří kruhy na bílém podkladě ve tvaru obdélníku (poměr stran 2:3). Současná verze vlajky je založena na originále, jež v roce 1913 navrhl Pierre de Coubertin. Vlajka je vždy vztyčena při slavnostním zahájení olympijských her a na stadionu musí vlát po celou dobu trvání her. Její sňatí je signálem ukončení olympiády.

Na olympijské vlajce jsou zastoupeny všechny barvy, které se objevují na státních vlajkách států z celého světa. Její exaktní podobu a zásady jejího používání přesně definuje Olympijská charta. Poprvé se olympijská vlajka objevila na olympiádě v Antverpách 1920 a používala se do roku 1988, kdy ji nahradila vlajka věnovaná Soulem. Na zimních olympiádách se používá vlajka, která byla věnována Oslem 1952.

Olympijské heslo, neboli motto, zní: „Citius, Altius, Fortius“ ("Rychleji, výše, silněji"). Heslo navrhl ještě v roce 1984 Pierre de Coubertin, který si ho vypůjčil od svého přítele, dominikánského mnicha Henriho Didona, který byl sportovním nadšencem. Motto bylo představeno při Olympijských hrách v Paříži 1924.

Tradice přesunu olympijského ohně z řecké Olympie do místa konání her začala na olympiádě v Berlíně 1936. Několik měsíců před začátkem her je v Olympii zapálena olympijská pochodeň, která je poté různými způsoby dopravena až na slavnostní zahájení  her. Pochodeň často nesou známé osobnosti, jako sportovci nebo celebrity ze světa kultury. Cesta pochodně končí při zahájení her, kdy je plamen dopraven na olympijský stadion.

Olympijskou hymnu složil na žádost prvního předsedy Mezinárodního olympijského výboru operní skladatel Spyridon Samaras se slovy řeckého básníka Kostise Palamase. Hymna byla poprvé představena na olympiádě v Athénách 1896, statut oficiální olympijské hymny však získala až v roce 1958. Hymna zní během slavnostního zahájení a ukončení olympijských her, a to v originálním řeckém jazyce, angličtině nebo v jazyce pořadatelské země.

Olympijské medaile se udělují pravidelně od roku 1904 třem nejlepším atletům dané disciplíny. Zlatá a stříbrná medaile musí obsahovat alespoň 92,5 % stříbra a k pozlacení nejcennějšího kovu musí být užito alespoň šest gramů zlata. Od roku 1928 do roku 2000 tvořila design přední strany medaile usazená bohyně Niké s palmou v levé a korunou pro vítěze v pravé ruce. Od Olympijských her v Athénách 2004 tvoří přední stranu Niké přilétající na stadion.

Slib, jež napsal baron Coubertin je přednášen při slavnostním zahájení her a poprvé zazněl v Anverpách 1920. Přednáší jej sportovec z pořadatelské země a zní takto: „Jménem všech závodníků slibuji, že vystoupíme na olympijských hrách jako čestní soupeři, poslušni pravidel, která je řídí, za sport bez dopingu a drog, v rytířském duchu pro slávu sportu a čest našich družstev.“ Od roku olympiády v Mnichově 1972 skládá slib také rozhodčí z pořadatelské země.

První maskot - malinký skokan na lyžích jménem Schuss - se objevil na zimní olympiádě v Grenoblu v roce 1968, prvním oficiálním maskotem olympijských her je však pes Waldi z letní olympiády 1972 v Mnichově. Maskoti patří, i přes své nejasné poselství, k tvářím každé olympiády a reprezentují kulturu pořadatelské země.