Článek
Ne každý z malých autokrosařů se může pochlubit, že s ním trať prochází a na startu mu radí dvojnásobný evropský šampion. Šestiletý Martin Nikodém má to štěstí, že vedle něj stojí starší bratr Petr Nikodém, jeden z nejlepších autokrosařů v Evropě. V Poříčí jel minulý víkend nejmladší z Nikodémů svůj první závod v kategorii RB 125, poprvé musel řadit a ovládat tudíž tři pedály. Tahle autíčka jsou už velmi rychlá, na rovince umí až 120/km h.
„Martin vyrůstal od malička v závodnickém prostředí. Petr jezdí, dřív závodil i prostřední syn Lukáš, ale ten jen malé buginy, pak skončil. Na všech závodech je s námi a už ve školce to chtěl zkusit. Nejšťastnější je, když může závodit s vrstevníky. Petrovu malou buginu jsme kdysi prodali, pro Lukáše jsme postavili novou a s ní, po modernizaci, jezdí Martin," vypráví otec a duše týmu Jaroslav Nikodém.
Petr je především rádcem, ale nemá to jednoduché... „Martin neposlouchá a dělá si, co chce. Řadí si, jak ho to zrovna napadne, nepodřadí, když má. Zatáčku, v níž mu říkám, že by ji měl jet z vnějšku do vnitřku, vezme přesně obráceně," zlobí se naoko Petr Nikodém.
Tatínek bere spory brášků s nadhledem. „Když Petrovi připomenu, že v Martinově věku byl stejný, a ještě se vztekal i hádal, jen krčí rameny, že si to nepamatuje," směje se táta. „Martin je také svůj. Já ho chápu. Některé děti v tomhle věku mají problém zvládnout bicykl, a po něm chceme, aby ovládal tři pedály, řazení a uměl poslouchat motor. Chce to čas, Petr ho potřeboval také," dodá s nadhledem.
Táta se o kluky nebojí
Když vidíte letět malé buginy po trati a někdy se některá převrhne, člověku zatrne... Závod je okamžitě zastaven, na trať vyrazí lékař. Končí to dobře, malý autokrosař vyleze sám nebo s pomocí. Někdy mají v očích trochu děsu, ale většinou se usmívají. Inu autokros není pro panenky.
„Strach jsem o kluky nikdy neměl. Buginy si stavíme sami z poctivého matriálu. Nic se neošidí, mají trochu nadváhu, aby všechno vydržely, věřím jim. Kluky jsem vedl a vedu k tomu, aby sami nic nepodcenili, byli připoutaní, v upevněné helmě, ochranný límec jim seděl na krku. Petr kdysi ve stopětadvacítkách končil každou chvíli na střeše, párkrát se i kutálel po svahu. Tenkrát poslouchal víc než mne rady zkušených závodníků, jak má jet. Jenže zapomněl, že nemá čtyřkolku, ale jen dvoukolku a ta reaguje jinak. Vždycky ale vylezl nezraněný," vypráví táta Petra a Martina.
„Když v depu vidím, že se někdo zranil, pak je to na kole nebo neposeda odněkud spadl, když lezl, kam neměl. Ze závodů si zranění nepamatuji. Pravidla jsou přísná, bezpečnost dětí je na prvním místě," zdůraznil Jaroslav Nikodém s tím, že při autokrosu sice někdy tuhne krev v žilách, ale je to velice bezpečný sport.
