V pubertě jsem měl rodiče na háku, ale byl jsem hlupák, líčí své zrání kanoista Fuksa

Ani ne, mně přišlo nereálné se tam dostat. Ale když jsem byl první nepostupující, tak jsem si říkal, že mohlo být super být v devatenácti na olympiádě. Spíš jsem si ale dal za cíl Rio, které už prostě musí vyjít.

Nebylo to tak. Mě kanoistika vůbec nebavila, nechtěl jsem ji dělat. Jenže pak to přišlo, poznal jsem partu lidí u vody a jsem za to hrozně rád. A brácha to měl přesně stejně. Hrál fotbal, ale já mu říkal, že stejně u kanoistiky jednou skončí. On tvrdil, že ani náhodou. Tak jsem ho ujišťoval, že až mu bude patnáct, ke kanoistice přejde. A měl jsem pravdu. (úsměv)

Vůbec. Jedině jsme s tátou jezdili na hory, když měl soustředění, ale tam jsem lyžoval.

Po sezóně klidně. Není to tak, že bych měl vody moc. Klidně bych si sjel i nějakou divočejší vodu, kdyby byla příležitost.

Je lepší, když sami můžete za úspěch i neúspěch. Když jste sám dobrý, jste asi vidět víc než třeba v týmu, kde dáte jednou za čas gól. Pokud zrovna nejste Jaromír Jágr… Vyhovuje mi, že jsem sám, kluci z větších posádek se občas pohádají, já mám klid. Navíc nemusím být v Praze, hraju si na tom našem písečku s tátou a dědou v Nymburce.

Spousta lidí se diví, jak takhle s tátou a dědou fungujeme. Ale mně to naopak přijde strašně v pohodě. Jsme si blíž. Jasně, když jsem byl v pubertě, měl jsem rodiče na háku, říkal si, že mě akorát buzerujou, ale časem jsem zjistil, že pro mě chtějí to nejlepší a já byl hlupák.

Jsem dost perfekcionista, někdy jsem na tátu i drsnej. Třeba když jedeme trénink a on začne telefonovat, to mě štve a říkám mu, ať se věnuje mně. Určitě ho taky někdy štvu, ale snad to se mnou ještě nějaký rok vydrží.

Od té doby nic. Třeba při volnějším tréninku o tom začnu přemýšlet a hrozně znervózním, tak musím vypnout a myslet na něco jiného.

Představuju si, jaké by to bylo, kdybych vyhrál a ty emoce potom, jak by byli šťastní děda s taťkou. Říkám si, že je to taková pohádka, i když ne nereálná. Jenže podobně rychlých je nás spousta a všichni pro to dělají maximum…

Moc ne, my se skoro nevidíme. Jen občas se zeptá, jak to jde. Spíš mi teď radila Katka Neumannová, ať se soustředím na závod, neřeším, co se píše, a nevnímám tlak na medaili… Ale to vám řekne každý.

Mně občas přijde uvolňující číst vzkazy od lidí. Jasně, někdy nemám náladu vysvětlovat, jak třeba trénuju. Ale dát nějakou zprávu na Facebook mě neomezí, je to záležitost pár sekund.

Přesně to si myslím. Úspěch je super, ale hodně lidí kouká právě na ty sociální sítě, že jsem aktivní. Snažím se zviditelnit i jinak než jen výsledky, což je dneska hodně důležité. A mě to baví, mám dobré ohlasy, na Instagramu mě sleduje přes pět tisíc lidí. Ale není to žádný kalkul, co mě napadne, tak tam dám.

Nedochvilnost.

Nepamatuju, že bych někam přišel pozdě. Ale jinak se nerozčiluju, přijde mi to zbytečný.

Jak kdy. Někdy jsem rád, že jsem sám. Mám kolem sebe spoustu kámošů, ale něco si nechávám pro sebe. A že si obarvím hlavu, není proto, že chci být středem pozornosti. Prostě se mi něco líbí, tak to udělám.

Občas ano. Byl jsem na nějakých besedách, kde se mě ptali, že vypadám spíš jako týpek, který hodně vymetá pařby, zvlášť když jsem měl náušnici. Tak říkám, že ne, jsem úplný opak, na mejdany nechodím a jsem na sebe přísnej.

Vloni po sezóně jsme byli v barech, ale na větším koncertě jsem nebyl.

Láká, láká. Mám rád rap, když vidím, jak se někdo baví, taky bych zašel. Ale pak mě to přejde, uvědomím si, že je třeba makat, abych se měl dobře. Z toho, že budu vymetat každou kalbu, nebudu mít nic.

Až po pubertě. V prváku na střední jsem chtěl taky pořád někde být. Ale to bylo partou lidí, chodili někam tancovat, tak jsem občas vyrazil. Ale pak přijde rozum, člověk vidí, že to nejde spojit. A lidi, co chodí kalit, pak občas říkají, že už je to nebaví a je to pořád to samé. Takže myslím, že je nakonec lepší, když vyrazím jen výjimečně.

Teď má holku, tak je pořád s ní. Říkám mu, ať se soustředí na kanoistiku, ale zatím má svou hlavu. (úsměv)