Článek
Hráč finského klubu Tappara Tampere ale dobře ví, že v zadních řadách národního týmu jsou ještě tři hráči navíc, než je předpokládaný počet obránců na soupisce pro Rigu. „Nikdo z beků nemá nic jistého, snad kromě Filipa Hronka. I já přijel na kemp o nominaci zabojovat, všichni tady ale máme takovou šanci," říká Moravčík.
Od poloviny dubna má za sebou extrémně náročný ligový program. „Museli jsme sehrát devět zápasů během šestnácti dnů. Únava tam trošku je, ale spíš z toho, že jak jsme hodně hráli, tak nebyl čas na pořádný trénink ani na regeneraci," tvrdí obránce, jemuž klubová soutěž skončila teprve před šesti dny.
V semifinále play off finské ligy Tappara nestačila na nejlepší celek dlouhodobé části Lukko Rauma. „Zklamání z toho, že jsme nepostoupili, trochu nastalo, ale na druhou stranu musíme přiznat, že Rauma letos hraje výborně a v sérii s námi to prokázala. Dva zápasy byla jasně lepší, jeden jsme pak měli navrch my a poslední, čtvrtý, který jsme prohráli 0:1, to byla opatrná hra z obou stran. Ale soupeř postoupil zaslouženě," uznává Moravčík.
Nezvyklý duel o bronz
Pak ale ještě musel odehrát pro většinu ligových soutěží nezvyklý duel o 3. místo, ve kterém Tappara prohrála s IFK Helsinky vysoko 1:7. „Byl to zvláštní pocit připravovat se po prohrané sérii se sklopenou hlavou na další zápas. Trošku jsme všichni bojovali s tím, jak si nastavit hlavu, a skončilo to tak, že jsme dostali nařezáno. Jim tam spadlo všechno a rychle za sebou, s tím se pak těžko dalo něco dělat," míní Moravčík.
Loňské rozhodnutí zvolit finské angažmá ale považuje za dobré. „Rozhodně cítím, že třeba bruslení je teď u mě něco úplně jiného. Ve Finsku si neodpočinete, musíte neustále jezdit, pořád máte někoho na zádech, někdo za vámi lítá. Už jen ta nutnost rychlého pohybu dá člověku hrozně moc do hokejového života," říká Moravčík, jenž v Tapparě nastupoval ve dvojici s talentovaným Kinnunenem.
„Na vytížení si nemůžu stěžovat. Hrál jsem spoustu oslabení a ke konci se dostal i na přesilovku. Tak nějak se to vyvinulo. A že jsem hrál sezonu s mladým bekem, mi vůbec nevadilo. On je hrozně šikovný, má všechno před sebou. Na ledě jsme si vyhověli, mimo něj taky. Takže super," líčí Moravčík.
Kryty pozbyly smysl
Zvláštní mu ale přišla povinnost nosit celoobličejový kryt jako ochranu proti koronaviru. „Zavedli to s tím, že když se na ledě potkají dva týmy a u jednoho je pak někdo pozitivně otestován, nemuseli by všichni do karantény. Jenže to se stejně nestalo," říká a připomíná, jak po Švédských hrách měly IFK Helsinky v týmu menší epidemii a jejich soupeři mazali do izolace taky.
„Kryty tak trochu pozbyly smysl, ale zůstalo se u nich až do konce ligy a všichni to měli stejně. Pro mě nejhorší bylo, že to plexi je docela těžké a šlo i o jiný pohyb hlavou či odlišnou práci s pukem. V nároďáku bych s tím hrát nechtěl," má jasno obránce, jenž si v týmu užil i početnou českou komunitu.
„S Dominikem Hrachovinou jsme bydleli ve stejném vchodu a Jirku Smejkala jsme měli naproti, takže spoustu času jsme trávili společně. Občas jsme se sešli u někoho z nás v bytě a udělali si hezký večer i s přítelkyněmi. Atmosféra byla dobrá, někdy jsme vzali i dva mladé juniory (Tomáš Hamara a Adam Jecho). Jsou to fajn klučinové, takoví stydlíni, ale to se dá čekat, když jim je teprve sedmnáct a patnáct. Pro mě to každopádně byl zajímavý hokejový rok," přibližuje Moravčík.
Původně plánoval na polovinu června svatbu. Nejasnosti kolem epidemiologické situace v Česku ale dovedly pár k odkladu. „Měli jsme zprávy jen z novin a z nich by jeden nevěděl, jak naše vláda zareaguje. Rozhodli jsme se s přítelkyní, že to nebudeme hnát do extrému, a kdyby zase přišla náhlá změna rozvolňování, tak jsme nechtěli něco rušit nebo předělávat. Ještě se svatbou počkáme, abychom si mohli užít se všem lidmi, které u toho chceme mít," prozrazuje Moravčík.
