Nezapomenutelný "pětaosmdesátý". Prahu před 35 lety oslnila zlatá hokejová záře

Trenérská dvojice Luděk Bukač, Stanislav Neveselý vsadila na železnou kondici týmu a do konečné nominace si vybrala skoro desítku zocelených hráčů jihlavské Dukly. Při závěrečném soustředění v šumavském Zadově reprezentanti polykali „nelidské" tréninkové dávky, aby se silami vydrželi až do nejtěžších momentů. Mělo to smysl.

Výkony v přípravě ale moc optimismu mezi příznivci nevzbuzovaly. Už před šampionátem se navíc zranil střelec Petr Klíma a ve druhém utkání mistrovství dohrál další agilní litvínovský mladík Petr Rosol, hrdina úvodního duelu s Finskem.

Po povinných výhrách nad dvěma německými výběry přišla nečekaná porážka 1:3 s USA, v jejichž brance podal skvělý výkon pozdější slavný gólman New York Rangers John Vanbiesbrouck, a vydřená remíza 4:4 s Kanadou.

Pokud by hostitelé neporazili Švédsko, hrozil jim krach. Výsledek 7:2 ale znamenal jistotu postupu mezi nejlepší čtyřku a trenér Bukač před posledním utkáním základní skupiny se SSSR, mohl začít uskutečňovat svůj rafinovaný taktický plán.

Věděl, že za dva dny čeká jeho tým důležitější duel se Sověty a dal zápasu, v němž zase o tolik nešlo, trochu volnější průběh.

„Hráči v tom prvním souboji (1:5) nebyli tak disciplinovaní. Naštěstí. Když Franta Musil viděl Makarova u mantinelu, tak by mu nejradši utrhl hlavu. Museli jsme kluky uklidnit a v tom byl základ úspěchu," líčil Bukač v dokumentu Hokej v srdci.

„Trenér nám vtloukal do hlavy, že Sověty asi nemůžeme porážet, ale vyhrát se nad nimi dá," vzpomínal slovenský útočník Vincent Lukáč.

Devětadvacátého dubna na led vyjel v prvním zápase finálové skupiny úplně jiný domácí tým, z něhož měla strach i rudá mašina. Vývoj klíčového souboje ovlivnila chyba gólmana Myškina, který dva metry před brankovištěm upadl, a Vladimír Růžička pálil do prázdné branky. Za pět minut vyrazil na zteč Jiří Šejba a Dušan Pašek dorážel přesně! Tato řada s Jiřím Lálou na křídle navíc dokonale zpacifikovala nejlepší pětku SSSR.

Ruský kouč Viktor Tichonov si po utkání marně stěžoval na německého sudího Josefa Kompallu, který prý připustil tvrdou hru (vyloučil celkem jen tři hráče), díky níž domácí nakonec slavili výhru a několik hráčů ve vítězné extázi naházelo hokejky do hlediště.

Pak už Bukačův výběr nic nezastavilo. Spojené státy dostaly jedenáct gólů. Ambiciózní Kanada ale zaskočila přešlé Sověty zásluhou dvou branek Maria Lemieuxe a poslední duel s Javorovými listy nakonec znamenal i souboj o zlato.

„Kluci už si věřili. Na tvrdost Kanaďanů dokázali zareagovat herně," tvrdil Bukač. 3. května 1985 sehrál svůj životní zápas Šejba. Dvakrát poslal domácí výběr do vedení, ve 33. minutě šel na led i v oslabení a zaznamenal jeden z nejpamátnějších gólů naší hokejové historie. V obranném pásmu vypíchl kanadskou přihrávku, ale místo vyhození a rychlého úprku na střídačku vyrazil vpřed.

„Stáhl jsem si puk pod sebe, obránce mi přejel a pak se přede mnou všechno otevřelo," popisoval Šejba svůj blafák, kterým vykoupal gólmana Riggina. Když kapitán Darius Rusnák zvýšil na 4:2, 14 tisíc diváků v hale už věřilo, že je zlato na dosah. Lálův gól na 5:3 od červené čáry do prázdné branky jim dal jistotu.

„Nepovedl se nám Kanadský pohár ani některé přípravné zápasy, ale cíl jsme splnili," halekal v rozjařené šatně Darius Rusnák, zatímco jeho spoluhráčům gratuloval tehdejší předseda vlády Lubomír Štrougal.

V tu chvíli už byl zapomenut i bojkot českých a slovenských novinářů, se kterými domácí šampioni kvůli údajně přehnané kritice článků na dva dny odmítli mluvit.

„Trenér Bukač nám během mistrovství vsugeroval, že nás čekají nejlepší chvíle našeho života. A měl pravdu," rozplýval se při vzpomínce také obránce František Musil.