Článek
Dres s číslem 39 už v buffalské First Niagara Center nikdo neoblékne.
Dominátor má v zámoří skvělé renomé.
Z redakčního archivu: Zkusili jsme trénink Dominátora (rok 2010)
Z redakčního archivu: Trénink na pukometu (rok 2011)
Znáte nějakého padesátníka, který by byl v podobné kondici jako Hašek?
Ne. Sice nevím, jak jsou na tom třeba bývalí atleti, ale je to obdivuhodné, co zvládá.
Řada hokejistů po konci kariéry nabere během roku dvacet kilo. Čím to je, že je tak ve formě?
Je to dané i jeho somatotypem, ale je fakt, že aktivity má neskutečné. Vůbec neodpočívá. To máte pořád kolo, lyže, golf, hokej...
Jste ještě zainteresovaný v tom, jak se Hašek udržuje, nebo kolik toho na sebe nakládá v tréninku?
Teď už moc informovaný nejsem. Vždyť on v létě vyrazí do Nepálu, dělá nejrůznější výpravy, jede etapu Tour de France. Nakládá si toho dost.
Možná až moc, ne? Tedy na padesátníka.
(směje se) Tohle je s Dominikem strašně těžké. Docela často jsme se dohadovali, jestli má mít interval odpočinku, nebo interval zatížení. On totiž moc neuznává intervaly odpočinku. To byly velké debaty přesvědčit ho, že odpočinek je v tréninku stejně důležitý jako zatížení. On říkal, že to prostě musí sfárat.
Pohádali jste se kvůli tomu někdy?
To zase ne. Dominik vždycky chtěl, aby bylo jasno, co trénujeme, jak trénujeme a jaký to má dopad na organismus. Za třináct let jsme se ale nepohádali. Teď si vlastně říkám kupodivu, protože to se moc nestává.
Můžete ještě připomenout genezi vaší spolupráce?
Já už ho samozřejmě znal jako hráče, který byl v Pardubicích, zatímco já trénoval ve Spartě. Takže jsem ho vídal jako dorostence, juniora. Nejlíp jsme se ale poznali v Dukle Jihlava, kde jsem trénoval brankáře a Dominik tam narukoval na vojnu. A pak uplynulo pár let a jednoho dne mi volá z Ameriky, abych za ním přijel.
Neváhal jste?
Ne, vůbec. Jel jsem do Buffala a od té doby jsme kontinuálně pokračovali až do skončení jeho kariéry. Ale scházíme se do dneška.
Když Hašek oznámil úplně definitivní konec kariéry, necítil jste u něj cukání přece jen se ještě zase vrátit?
(směje se) Tak to určitě chtěl.
Nabíjel vás při společných trénincích Haškův entuziasmus?
To se ptáte, kdo koho vlastně trénoval, co? (směje se) Ale je pravda, že Dominik mi nabíjel baterky naprosto úžasným způsobem, u něj se nedá nereagovat na to jeho nadšení. Dá se říct, že mi sportovní život prodloužil nejméně o deset let. I když přišel unavený z předchozího tréninku, tak po deseti minutách to z něj spadlo. A dřel.
Ale vy jste mu tréninky také hodně zpestřoval, nebyla to jen dřina.
Já si myslím, že to bylo ve formě zábavy pořád. Měli jsme takové krédo: Nemusím, ale chci! Taky se nesmělo říkat, že něco nejde, ale: ještě to neumím. Tréninky nebyly vůbec sucharské, vždycky byla ohromná legrace, ovšem makalo se na plný pecky. Ale je za tím ještě jedna věc.
Jaká?
Dominik prostě neumí prohrávat. Případů, že se musel opakovat trénink, těch bylo taky dost. Byli tam třeba i další gólmani Tomáš Pöpperle a Tomáš Duba. Soutěžilo se a Dominik musel být nejlepší, takže se kolikrát prodloužil trénink, než to tak opravdu bylo...
To mu asi vydrželo i po konci kariéry, že?
Přesně tak, ale to už jsem měl jednou i výhrady, když se rozhodl, že bude závodit na automobilovém okruhu. Dominik nemá pocit strachu a druhá věc je, že neumí prohrávat. A teď si vemte, že šel na dráhu proti profíkům, co mají najeto tisíce kilometrů. V tom jsem viděl nebezpečí.
Takže mu na oslavě budete přát, aby se začal krotit?
(pousměje se) Spíš mu popřeju, aby mu vydrželo zdraví a ten elán i v nové životní etapě. Já si ho strašně vážím nejen jako gólmana, ale i jako člověka. Vztah mezi námi byl a je obdivuhodný. Já na Dominika prostě nedám dopustit.
