Jaromír Jágr, největší padouch. Jak se dnešní oslavenec stal před lety v NHL darebákem

V Pittsburghu, který jej v roce 1990 jako v pátého v pořadí draftoval, byl za boha. Tučňákům pomohl dvakrát vyhrát Stanley Cup, hned pětkrát se stal držitelem Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího hráče sezóny. Fanoušci v Pensylvánii Jaromíra Jágra zbožňovali. Jenže v roce 2001, po jedenácti sezónách, přišel zlom. Radikální zlom.

Věčně vysmátý křídelník si měl vynutit odchod z Pittsburghu, kde už se necítil šťastný. Pro příznivce Pens se Jágr náhle stal největším padouchem, darebákem, lotrem. Jak chcete. Jenže kladenský odchovanec nyní pro The Canadian Press poodhaluje, jak přesně se věci před šestnácti lety měly.

„Udělal jsem to kvůli týmu. Jenže každý si to vyložil tak, že chci prostě odejít. Kdybych Craigu Patrickovi (tehdejšímu generálnímu manažerovi Pittsburghu) neřekl, že chci být vyměněn, nevyměnil by mě," říká Jágr s tím, že podle něj bylo pro dobro Penguins výhodnější udržet druhou formaci ve složení Alexej Kovaljov, Martin Straka, Robert Lang, než jeho samého.

Šanci okamžitě vycítil Ted Leonsis. Bohatý majitel Washingtonu si maloval, jak se Jágr stane tváří Capitals na řadu let. Kladenského odchovance chtěl tak moc, že den co den naléhal na generálního manažera George McPheeho, aby po Jágrovi sáhl.

A tak se nakonec skutečně stalo, takže Jágr následně s Capitals podepsal lukrativní sedmiletý kontrakt na dohromady 77 miliónů dolarů. Nová posila hned ve svém prvním zápase v novém angažmá zapsala dva body při výhře nad New Jersey, jenže od začátku bylo cítit, že spojení Jágra s Washingtonem fungovat nebude.

„Garantuju, že pokud byste se Jaromíra zeptali, připustil by, že to bylo těžké období jeho života a jeho kariéry," říká pro The Canadian Press Tim Hunter, jenž při první Jágrově sezóně ve Washingtonu působil v klubu jako asistent trenéra.

Podle něj Jágr ideálně nezapadl do kabiny, nepomohla tomu ani jeho nová gigantická smlouva. Český útočník navíc už nemohl trénovat tak, jak byl zvyklý s Mariem Lemieuxem v Pittsburghu. „Mario mohl přijít na trénink či z něj odejít, kdykoli chtěl. Potom s tím v Pittsburghu začal i Jaromír. Nenosili helmy ani chrániče ramen, prostě si trochu dělali, co chtěli. V zápasech makali a podávali dobré výkony, ale hodně jim toho na trénincích procházelo, protože to byli výborní hráči," tvrdí Hunter.

A Jágrovi se nedařilo tak, jako předtím u Pens. Tam v posledních čtyřech sezónách nasbíral v průměru 112 bodů za ročník, zatímco v prvních dvou ve Washingtonu to bylo jen 78 v průměru. „Každý ode mě očekával stejná čísla, jaká jsem měl v Pittsburghu. Jenže byl jsem v jiném týmu s jiným herním stylem. A jiní pochopitelně byli i spoluhráči a trenéři. Nemohl jsem dělat tolik bodů," obhajuje se nyní Jágr.

Začaly ovšem sílit hlasy, že McPhee vycítil narušení přesilovek, které do Jágrova příchodu fungovaly. Adam Oates jako mozek a Peter Bondra se Sergejem Gončarem jako ostrostřelci. S Jágrem se přeci jen styl jejich hry trochu změnil. Mužstvo se v první sezóně s 68 v sestavě nedostalo do play off, což odskákal kouč Ron Wilson, jenž klub v roce 1998 dovedl až do finále Stanley Cupu.

V další sezóně pod vedením Bruce Cassidyho už sice vyřazovací boje klaply, jenže přišel rychlý konec v prvním kole. Jágr opět bodově nezářil a do toho přišly i mimohokejové problémy s několikamiliónovými nedoplatky na daních a internetovém sázení.

Vedení Capitals se proto rozhodlo, že bude lepší začít sázet na mladší. Po dvou a půl letech se v lednu 2004 s Jágrem rozloučilo a vyměnilo jej do Rangers.

„Zdá se jako jednoduchá věc, že můžete přivést hvězdu, dát ji do sestavy a najednou budete lepší. Jenže tak to není. Zjistíte, že než kvalita příchozích hráčů je mnohem důležitější koncepční skládání mužstva. Ale nemyslím si, že bychom z toho měli někoho vinit. S Jágrem to byl dobrý pokus, který ovšem nevyšel," bilancuje McPhee, který od příští sezóny bude generálním manažerem nového týmu NHL v Las Vegas.

O Jágrovi ale ani po třinácti letech neřekne křivé slovo. Naopak ho uznává, jak stále dokáže v NHL válet. „Podle mě nežertuje, když říká, že chce hrát až do padesáti. On to může dokázat. Jeho role se jen může trochu zmenšit. Mohl by hrát ve svém věku třeba ve třetí nebo čtvrté lajně a dostávat kolem osmi až deseti minut za zápas, aby byl dominantní na puku? Myslím, že ano," soudí McPhee.

„Nehraje kvůli tomu, že by se někdo rozhodl cpát ho na led jenom proto, aby překonal nějaký další rekord NHL. To vůbec ne. Pořád je v zápasech rozdílovým hráčem," tvrdí o Jágrovi Peter Bondra, jenž s Čechem ve Washingtonu nastupoval.

A Jágr potvrzuje, že hokej v NHL si nyní užívá. "I dříve jsem si ho užíval, ale tehdy jsem byl pod větším tlakem, protože jsem chtěl být nejlepší na světě. Nyní, ve svých letech, už chci být nejlepší, jak jen můžu být," uzavírá dnešní oslavenec.