Do zámoří legálně. První sezona v NHL ale český kontingent bolela

Když do Spojených států už v nových poměrech poprvé odlétal gólman Dominik Hašek, křičel na něj přes odbavovací halu letiště v Ruzyni jeho agent Jaromír Henyš: „Makej, ty to dokážeš!" Do prvního české várky patřil i čerstvě draftovaný osmnáctiletý Jaromír Jágr, ale také o deset let starší Jiří Šejba, hrdina pražského finále MS 1985.

Podmínky pro legální odchod za oceán byly v komunistickém režimu nastaveny pěkně tvrdě: 150 reprezentačních zápasů, titul mistra světa, deset sezón v lize. A pak více než 30 procent platu odevzdávat agentuře Pragosport jako to v osmdesátých letech dělali Jaroslav Pouzar, nebo Ivan Hlinka.

Není divu, že se však řadě hráčů nechtělo čekat na šediny a raději emigrovali, což je případ Petra Svobody, Petra Klímy, Michala Pivoňky, nebo Františka Musila. V roce 1989 uprchl během turnaje v Calgary i sedmnáctiletý Petr Nedvěd a ještě před vstupem do NHL stačil odehrát sezonu v zámořské juniorské lize.

„Kdybych měl křišťálovou kouli, tak jsem si mohl ušetřit rozhodování a stresy. Hlavně pro moje rodiče to bylo hrozně obtížné," řekl Právu Nedvěd, kterého si na draftu 1990 zamluvil Vancouver. „První rok jsem na to neměl vůbec. Jenže pro Canucks to byla dobrá vizitka, že nejsem v juniorce, ale hned hraju NHL," tvrdil Nedvěd.

Jako pátý přišel v draftu na řadu Jágr, o nějž stál Pittsburgh, kde si pak budoucí česká legenda připadala jako v Jiříkově vidění. „Neměl jsem tolik prostoru, na který jsem byl zvyklý z domova. Trenér Johnson mě nenasazoval, jak bych si přál. A do toho jsem neuměl moc anglicky," vzpomínal Jágr na večery, které steskem probrečel.

Z Kladna přitom svůj diamant nechtěli nikam pustit. Na sezónu 1990-91 Jágrovi nabízeli smlouvu na 6 tisíc korun měsíčně. V NHL ale dostal roční plat 200 tisíc dolarů plus bonusy.

I díky šťastnému tahu manažera Craiga Patricka, který do Pittsburghu přivedl Jiřího Hrdinu, Jágr postupně přestal trpět steskem a vypracoval se v jednu z největších hvězd soutěže. Řada starších hráčů však zjistila, že v NHL musí začínat skoro od začátku.

Pětadvacetiletý Hašek vstupoval do zámořské společnosti s vizitkou nejlepšího evropského gólmana, ale v konkurenci Eda Belfoura se dostal v první sezoně v Chicagu jen k pěti startům a víc si zachytal v nižší IHL za Indianapolis. Navíc bojoval s nerudným koučem Keenanem.

„Kdybych líp uměl anglicky a přečetl si, že o mně do novin říká, jak se v brance plácám, tak bych letěl možná domů," pousmál se člen Hokejové Síně slávy, majitel dvou Stanley Cupů, dvou Hart Trophy a šesti Vezina Trophy.

„První sezóna byla vážně tvrdá. Nahoru, dolů. Farma, A-tým. Tak náročné kouče jsem v životě nezažil," tvrdil Haškův spoluhráč z Chicaga František Kučera. Manažeři a trenéři potřebovali zjistit, co tihle jinoši z východní Evropy vydrží.

„Průměrný Američan nedělal rozdíl mezi tím, když někdo přijel ze Sovětského svazu, nebo Československa. Pro něj to byla všechno komunistická sebranka," píše kanadský novinář Tal Pinchevsky ve své knize Únik popisující odchody hokejistů zpoza železné opony do zámoří. „Hlavně na začátku 90. let vládla v NHL xenofobie a sejmout Evropana, to se nosilo.

Až časem vedení ligy i kluboví manažeři lépe pochopili, jaké netušené možnosti se před nimi otevírají. Více kvalitních hráčů umožnilo rozšíření soutěže o nové týmy i expanzi na dosud nezvyklé trhy. A taky nárůst počtu fanoušků a víc peněz z prodeje televizních práv.

Těm, kdo prošlápli cestičku do NHL, by jejich pokračovatelé měli někdy aspoň v duchu poděkovat. Nebýt odhodlání něco dokázat tisíce kilometrů od domova, rodiny a kamarádů, měli by následovníci českých průkopníků výchozí pozici mnohem, ale mnohem těžší.

Martin Hosták vzpomíná na své dvě zámořské sezóny v kádru Philadelphie:

Titul se Spartou, dva bronzy z mistrovství světa, úspěšné působení ve Švédsku. V hokejovém životopise pozdějšího televizního experta a současného generálního manažera extraligového Zlína Martina Hostáka (52) ale najdeme i dvě sezony, během nichž se snažil prorazit v NHL.

Sezóna 1989-90 byla převratná. Já se v létě před ní oženil a v listopadu byla revoluce. Euforie z náměstí se tak trochu přenesla i na tribuny. Pro nás ve Spartě to mělo sladkou tečku, ale titul jsme na ledě ani neoslavili, protože nás zavalili fanoušci. Ještě teď z toho mám husí kůži.

To až později. Do Švýcarska jsem jel v roli 13. útočníka, neměl jsem žádnou vůdčí roli, ale ten bronz mám. Zástupci Flyers pak byli na Spartě v době letní přípravy a tam mě oťukávali. Smlouvu se mnou ale podepsali až po Hrách dobré vůle, o kterých se moc nemluví, protože to nebyl vydařený turnaj (3 porážky v základní skupině, konečné 5. místo - pozn.). Hrálo se v poušti na konci července, kdy obvykle mají hokejisti dovolenou, takže jsme to vzali trochu dovolenkovým způsobem. U Flyers jsem si pak ale vybojoval místo v kempu a první sezónu jsem odehrál skoro celou nahoře. Ten rok byl docela výživný.

Mě si tehdy vybrali vlastně mimo pořadí, protože mistrovství světa dvacítek, které se hrálo v roce 1987 na Slovensku, se mi velmi vydařilo (7 gólů v 7 zápasech). Z nejrůznějších turnajů od agentů a skautů jsme ale už věděli, o koho je zájem. Mě na draftu doporučil do Philadelphie Inge Hammarström, se kterým jsem se pak i docela skamarádil.

Moc radosti z toho neměli. Mám pocit, že to trochu odnesl brácha, který v té době bojoval o místo v kádru. Kvůli mému odchodu to asi nedopadlo...

Anglicky jsem trochu uměl z hradeckého gymplu, žádná velká sláva to nebyla. Ale jinak my jsme proti Kanaďanům hráli docela často. Na dvacítkách i proti Fleurymu (Shanahanovi, Turgeonovi - pozn.). Na šampionátu v Bernu mě pak překvapilo, že ti hráči z NHL nebyli žádné velké vazby. Steve Yzerman vypadal jako skautík. Na krátko ostříhaný, štíhlý, vyrýsovaný. Na chodbě to byl normální klučina a pak nás tam v zápase vodil jak medvědy.

Já s ním moc nevycházel. Jsem docela komunikativní typ, ale on s hráči příliš nemluvil. Řekl jen: hraj naplno, postav se tam a tam, a to bylo všechno. Po tom, co jsem měl na Spartě doktora Wohla a pana Horešovského, tak to bylo pro mě hodně, ale hodně jiné. Holmgren byl bručoun, neuchopitelný. Já byl trochu jiný naturel než to, co on chtěl. S Cravenem a Mellanbym jsme hráli většinou třetí a čtvrtou lajnu, takže jsme měli nahodit puk a pak se o něj prát. A to není to, co já bych na hokeji uměl nejlíp (směje se).

To ne, hokej je jedna velká rodina. A hlavně mazáci byli výborní. Mark Howe se choval fantasticky, ten nám pořád radil. Gólman Hextall byl víc svůj, ale celkově si na tyhle starší hráče nemůžu vůbec stěžovat. Navíc jsem měl štěstí, že mi ze začátku hodně pomohl se u Flyers zorientovat Jirka Látal (emigroval v létě 1989 - pozn.).

Ve Philadelphii to bylo trochu turbulentní. Před sezonou se měnil generální manažer, další rok přišel nový kouč (Bill Dineen). Druhou sezónu jsem odehrál na farmě a nepřišlo mi, že by mě to nějak hokejově posunulo a něco mi to dávalo. Zpětně jsem se možná mohl víc kousnout a zůstat ještě rok, nevím... Ale pro mě bylo klíčové rozhodnutí odejít do Švédska. Užili jsme si tam devět nádherných let, na které budeme do konce života vzpomínat.