Hlavní obsah

Graňák o návratu do Hradce i cestách do exotiky. Grónsko? Perfektní zážitek, hlásí

Hradec Králové

Pět sezon pod ním válel ve Slavii a před osmnácti lety se společně radovali z extraligového zlata. Teď se slovenský bek Dominik Graňák s osudovým koučem Vladimírem Růžičkou opět potkává v jedné kabině. Šéf střídačky Mountfieldu HK mu na konci ledna předložil nabídku k návratu, která hokejového vicemistra světa z roku 2012 zahřála u srdce.

Foto: David Taneček, ČTK

Obránce Dominik Graňák se už zase prohání v dresu Mountfieldu HK.

Článek

Váš návrat do Hradce Králové z Karlových Varů připomínal akci kulový blesk, že?

Pravdou je, že jsem to nečekal. Blížil se konec přestupního období, ale nic mému odchodu nenasvědčovalo. Byl jsem na tréninku ve Varech před zápasem v Mladé Boleslavi, který se hrál druhý den. Když jsem šel ze zimáku, viděl jsem na mobilu nepřijaté hovory i zprávu od Vládi Růžičky, abych mu zavolal. Ptal se, jestli bych nechtěl jít do konce sezony do Hradce. Odpověděl jsem - ano. Jenom jsem ještě zjišťoval u agenta, jestli mi moje smlouva odchod umožní. Pak už jsme jenom technicky doladili některé záležitosti a za pár hodin jsem už balil.

Cítil jste, že potřebujete změnu?

Chtěl jsem ji udělat. Nastavení ve Varech v posledních týdnech a to, co se týká mě nebo mojí pozice během celé sezony, byly takové, že jsem dlouho neváhal. První sezona v Energii a tahle probíhající byly diametrálně odlišné ve více věcech. Zájem Hradce mě potěšil a oslovil.

Co vám trenér Růžička řekl?

Já chtěl naopak spíš od něj vědět, co ode mě očekává. Zná mě hokejově i povahově, chtěl někoho, kdo víckrát v kariéře hrál play off. Zkušenost spolu máme, což byl jeden z hlavních důvodů. Jeho postava byla zásadní a klíčová. Vláďa mi dal s Jirkou Kalousem v 19 letech poprvé šanci v extralize jako neznámému juniorovi. Viděl ve mně potenciál. Je impulzivní trenér i člověk, umí na hráče vytvořit tlak, což někdy není úplně příjemné. Ale já se pod tlakem naučil hrát i trénovat. Cítil jsem, že ani v jednom tréninku nebo zápase nemůžu zaspat, protože jsem to hned pocítil, ale vnímal jsem jeho důvěru. Trpěl i moje mladické chyby.

V nohách máte zatím jen tři zápasy, přesto pozorujete, že se trenérsky změnil?

Stále je velmi ambiciózní, přísný a nechodí kolem horké kaše. Co se mu nelíbí, poví. Nevolí okliky nebo diplomatické verze. Při jeho pohledu na hokej se změna udála, protože tenhle sport se vyvíjí. Ale možná víc než někteří trenéři v lize klade důraz na jasná pravidla v defenzivě. Chce, aby každý přesně věděl, co má dělat, a tím pádem znal, co může očekávat od spoluhráčů.

Jaké bylo shledání s Růžičkou mladším nebo Sklenářem, s nimiž jste hrával ve Slavii?

Fajn. Čtrnáct let jsme spolu nehráli, ale mám přitom pocit, jako by to byla jenom krátká chvíle. Bavíme se teď o jiných věcech než tehdy, v soukromých životech se hodně změnilo, ale kluci se mi zdají jinak pořád stejní, i povahově.

Foto: David Taneček, ČTK

Obránce Mountfieldu HK Dominik Graňák (uprostřed) v zápase proti Zlínu.

Na ledě dostáváte hodně prostoru, jak vám klape spolupráce s důrazným Bohumilem Jankem, s nímž nastupujete v obranné dvojici?

Velmi dobře. Bobby je opravdu tvrdý, pracovitý chlap. Poctivý a zároveň skromný. Umíme se dohodnout. V některých situacích jsem mu zpočátku způsoboval na ledě trochu zmatky, které za mě vyřešil. Při zpětné vazbě přitom nebyl podrážděný. Předtím jsme se osobně neznali. Nedávno se vrátil po zranění a hrál s velkým přehledem. Dost mi pomohl.

Do Hradce jste se vrátil po necelých dvou letech. Kdo měl vůbec největší radost?

V kabině se asi nejvíc projevoval Smoli (Smoleňák). Byl první, kdo mě tady uvedl a přivítal. Řekl mi toho hodně... Je vtipkař, vždycky jsme spolu 90 procent debaty obrátili na srandu, a stejné tomu bylo i teď. Prostředí se nezměnilo, takže mi přišlo, že jsem byl pryč pouze týden.

Ve městě máte bratrance, sestřenici, tetu... Volal jste jim, že vás zase brzy uvidí?

Ne, měl jsem napilno, abych rychle ve Varech zabalil, rozloučil se se spoluhráči a lidmi z vedení. Telefon jsem používal jen k vyřízení nejnutnějších věcí. Dával jsem vědět akorát rodičům, aby se nedozvěděli z webů, že už nejsem ve Varech. Oni pak dali vědět příbuzným v Hradci. Mají děti, práci, ještě se s nimi nepovedlo potkat. Jenom jsme si napsali SMS.

V Hradci bydlíte na hotelu?

Přespal jsem tam jenom jednu noc, teď bydlím v pronajatém bytě.

Foto: Radek Petrášek, ČTK

Dominik Graňák z Mountfieldu HK v souboji s libereckým útočníkem Michalem Bulířem.

Jste vítězný typ, který se v 37 letech pyšní mistrovskými tituly se švédským Färjestadem nebo Dynamem Moskva. Větříte v Hradci v šanci na úspěch?

Samozřejmě každého hráče láká ambiciózní prostředí, které klade větší očekávání a tlak, který vás i celý tým posouvá. Nechci mluvit o konkrétních cílech, s nimi jsem zatím nebyl ani konfrontovaný. Nejbližší úkol je ale první čtyřka, o tu se teď hraje. Pak se půjde zase dál...

Sezona je kvůli pandemii specifická, jak se vám hraje bez přítomnosti diváků v ochozech?

Fanoušci samozřejmě dodávají zápasům úplně jiný náboj. Znám hodně lidí, kteří nesledují hokej tak bedlivě, že by věděli, kdo kde přesně hraje, ale chodí na stadion kvůli atmosféře. Bylo by smutný, kdyby tenhle stav trval dlouho. Lidi mají hokej rádi, odreagují se při něm.

Koronavirus vám navíc hodně komplikuje i vaši zálibu v podobě cest do exotických destinací, že?

Je to tak, minulé léto bylo na cestování horší. Přitom ho mám velmi rád. Nechci být odkázaný na cestovní kancelář, spíš vyrážím po své trase. Vyhledávám místa, která nejsou až tak komerčně známá. Byl jsem například s kamarádem na Aljašce, dvakrát na Filipínách, které mi přijdou nekonečné a dost pestré. Předloni jsem letěl zase sám na dvanáct dnů do Grónska, což byl perfektní zážitek. Oddechl jsem si tam psychicky, člověka to dobije...

Co se vám na největším ostrově světa nejvíc líbilo?

Příroda a věci, které nejsou jinde k vidění. Byl jsem v pětitisícovém městečku Ilulissat, viděl ledový fjord, pohybující se obrovský ledovec, který je chráněnou rezervací na seznamu přírodních památek UNESCO. Velké kusy se odlamují a kry se pak dostávají na volné moře. Říká se, že právě do jedné z nich tehdy narazil v dubnu 1912 Titanic. Někomu tenhle trip může přijít dost monotónní, že člověk sedí a dívá se na ohromné pole ledu, ale mně se líbí, že to má svoji dynamiku. Vyskytuje se tam hodně velryb, jste u vody, posloucháte zvuky, které jinde neslyšíte. Vzduch je svěží. V létě můžete být přes noc celou dobu venku, aniž by vás přepadla tma...

Nižší teploty vám nevadily?

Když přijedete v létě, jsou velmi příjemné. V noci sice teplota klesla na dva nebo tři stupně, takže jsem musel být dobře oblečený, hlavně když jsem byl u vody a všude kolem led... Dny byly ale z devadesáti procent úplně jasné a slunečné, vzduch je tam relativně suchý, vlhkost dost nízká, takže vám připadá, jako by bylo dvacet stupňů nad nulou.

Ubytování jste řešil až na místě?

V Grónsku jsem to tentokrát nechtěl nechat na náhodu, i když někdy opravdu cestuji, že mám jenom letenku a ubytování řeším až na místě. V Ilulissat jsou asi tři hotely. Rezervoval jsem si pokoj v jednom z nich, týden byl na severu a pak jel ještě na jih. Mým snem do budoucna je Austrálie a Nový Zéland.