Článek
Vnímáte letošní Cenu Práva jinak než své předchozí prvenství v letech 2001 a 2003?
Na pocity před osmi nebo snad deseti lety už si přesně nepamatuji, takže srovnávat nemohu. Určitě jiné jsou okolnosti. Před začátkem letošní sezóny jsem ani v koutku duše nečekal, že bych mohl být tak úspěšný. Ale je pravda, že jsem cítil velikánskou chuť do hokeje.
Bylo i štěstí, že po vás sáhly Vítkovice?
Určitě. Přitom jako soupeře jsem je nikdy neměl v lásce. Chytalo se mi proti nim špatně, jen co jsem uviděl jejich dresy, už jsem tušil, že mě čeká utrápené utkání.
Neměl jste ale obavy, jak vás jako rodilého Pražáka ostravští fanoušci přijmou?
Ano, toho jsem se bál. Pamatoval jsem si, že když jsme do Vítkovic přijeli se Slavií, nadávali nám. Žiju sice v Hýskově u Berouna, ale na autě mám pražskou registrační značku. Problém to však nebyl, za celý rok jsem se s ničím ošklivým nesetkal.
Byla to pro vás životní sezóna?
Životní byla asi ta v roce 2003, v níž jsem došel v extralize ještě o krok dál a získal titul se Slavií. Tahle poslední však určitě byla fantastická. Užíval jsem si ji hned od letní přípravy na ledě, ale kdyby mi tehdy někdo řekl, že budeme hrát sérii o titul, tak bych si ťukal na čelo, že se zbláznil. Od začátku sezóny se však tým držel nahoře, a když jsme po základní části skončili třetí, tak jsme to všichni brali jako ohromnou senzaci. A šli jsme dál, až do finále.
Co bylo základem pro takový úspěch?
To, že hráči si navzájem lidsky sedli. V kabině nebyly žádné partičky, mančaft byl jednolitá hmota. Všichni jsme se těšili na každý trénink a nepoznali stres. Když jsme třeba prohráli dvakrát za sebou, tak se trenér Trličík před nás postavil a vážně promluvil. Ale ne tak, aby nám nadával nebo vyhrožoval, on nás mobilizoval a to na něm ohromně oceňuji.
Kdy vám bylo v sezóně nejlépe a kdy nejhůře?
Nejlíp, když nás Jirka Burger poslal do finále proměněným samostatným nájezdem v pátém utkání série s Pardubicemi. Nejhůře asi hned ve druhém kole v Litvínově, když jsme po dvou třetinách prohrávali 1:4 a já šel z branky. Tehdy mi velice pomohla důvěra trenéra Trličíka, který mě hned příště poslal do branky znovu.
Máte ještě reprezentační ambice?
Chytat za nároďák je vždycky hezké a já měl to štěstí, že jsem si to vyzkoušel i na mistrovství světa. Kdyby nabídka přišla, bral bych ji okamžitě. Ale jsem realista a celou sezónu mi bylo jasné, že mistrovství světa odchytá brankář z NHL nebo Kuba Štěpánek.
Jsou pro vás důležitá statistická čísla v brance?
Podle mé zkušenosti nejsou přesná. Někdy se mi zdá, že jsem měl zákroků aspoň čtyřicet a na konci jich ohlásí dvacet. Myslím, že se někdy píše něco, co by se psát nemělo a obráceně. Ale připouštím, že dobrá statistická čísla posilují brankářovo sebevědomí.
Už je vám přes třicet. Jak pečujete o tělo a co děláte pro kondici?
V sezóně trénuji jako všichni ostatní, ale v posledních dvou letech jsem si letní přípravy dělal sám s důrazem na rychlost, silné nohy a obratnost. Vyplatilo se mi to. A co dělám pro své tělo? Snažím se co nejvíce odpočívat, a když je doma všechno dobré, tak se cítím výborně. Potřebuji do brány jít vždycky s čistou hlavou. Tam se nesmí nosit starosti.
Ozdobou brankářů jsou kresby na maskách. Jak jste na tom v tomto směru vy?
Nový nástřik masky mívám každý rok. Motiv mi většinou vybírají synové. Letos vyhrála hlava gladiátora a inspirací byl stejnojmenný film s Russellem Crowem v hlavní roli. Místo jeho očí jsem měl na masce své, což byl nápad pana Korala, který masky stříká. Motiv si asi nechám i pro příští rok, pokud tedy ovšem synové neuvidí zase nějaký film.
Užijete si také v brance někdy legraci?
Užil jsem si ji dokonce v play off. Ve čtvrtém zápase série s Budějovicemi jsme prohrávali 1:2 a já dostal gól, který byl vlastní. Střelu od modré mi to tečoval do brány Luboš Vosátko. Při dalším střídání ke mně přijel a povídá, mám u tebe kolu. Já říkám za co? A on že mi přece dal gól a na tréninku se za to vyhrává coca cola.
Nelákal vás někdy jiný post než brankářský?
V útoku si rád zahraju fotbal, při nějakém sranda mači si stoupnu dopředu i v hokeji, ale vždycky mě to táhlo do brány.
Gólman je celý zápas na ledě sám. Jak to snášíte?
To si člověk zvykne, mně už to ani nepřijde. Mám to rád.
Chytal jste i v Rusku a Švédsku, láká vás ještě angažmá v cizině?
Ani ne. I mladší syn Jakub už začne chodit do školy, takže bych byl radši v České republice. S manželkou a dětmi jsme v Ostravě velice spokojeni. Na stěhování myslet nemusíme, s Vítkovicemi mám smlouvu ještě na další dvě sezóny.
Pocházíte z Prahy, bydlíte v Hýskově a nyní chválíte Ostravu. Kde se vlastně cítíte doma?
Doma jsme v Hýskově. Na Ostravu jsme si ale zvykli za chviličku. Žijeme v domečku kousek za Porubou. Oba kluci hrají hokej a jsou do něj blázni. Starší Roman ovšem bohužel chytá, což jsem nechtěl.
Proč, co vám na tom vadí?
Jako táta neskutečně trpím, když chytá, a taky z vlastní zkušenosti vím, jak je těžké pro hráče bojovat o to jediné místo v sestavě. Ale nic s tím nenadělám, v brance ho to baví. Kuba chodí zatím do přípravky a doufám, že z něho bude hráč, ne gólman.
Jak to snáší manželka?
Ta vede domácnost a stará se o tři chlapy v chalupě a dva psy k tomu.
Jaké máte psy?
Australského silky teriéra, což je mazlík. V Ostravě jsme si teď ještě pořídili štěně rhodeského ridgebacka, a to bude větší pes.
Čím se nejlépe odreagujete od hokejových starostí?
Doma s rodinou. Kluci pořád se mnou chtějí hrát hokej. Buď střílíme na jednoho z nich, anebo musím chytat já.
Nutí vás hrát hry na počítači?
Ano, hrají je oba, ale naštěstí nejsou žádní maniaci, a to jsem rád. Hrají jenom hokej anebo fotbal a chtějí mě porážet. Střílečky mají zakázané.
Jaká bude dovolená?
Na týden se chystáme do Irska za mou sestrou, kterou jsem půl roku neviděl. Hlavně si ale chceme užít domova v Hýskově. Budeme všichni spolu, staršího syna, který chodí do čtvrté třídy, jsme ze školy omluvili, bude se učit doma.
Už vás napadlo, co budete dělat, až nebudete chytat?
Přemýšlím o tom už dlouho, ale pořád to ještě nevím.
