Tělo mi vypovědělo službu, vysvětluje Rolinek konec kariéry. Teď se bude víc věnovat Titaniku

Můj zdravotní stav je dobrý, nekončím kvůli tomu, že jsem byl na artroskopii kyčle. Noha je ve stoprocentním stavu.

Velký podíl na tom má současná covidová doba. Po operaci jsem si myslel, že jsme zpátky. Jenže pak se kvůli covidu zavřely stadiony, nemohlo se trénovat na ledě. Jak jsem bojovník a do všeho jdu na sto procent, tak jsem zjistil, že nyní nejsem schopen připravit se tak, abych byl na sezonu stoprocentní. Tělo mi prostě vypovědělo službu. To pro mě bylo znamení, že to nemá cenu. Radši s čistým svědomím končím, že jsem pro to udělal maximum. Podle mě je to lepší, než se potulovat po ledě a zjistit, že jsem tohle rozhodnutí měl udělat už dávno.

Určitě mě to bude mrzet. Vím ale, že teď a další roky nemám na to, abych odváděl stoprocentní výkony.

Trvalo mi tři týdny, než jsem se s tím sžil. Zkoušel jsem se přemoct. Nechci říct, že to bylo vyhoření, ale prostě jsem viděl, že na to nemám. Mohl jsem se teď v sobotu vrátit na led, ale zjistil jsem, že opravdu nemám na to odvádět stoprocentní výkony.

Rodina je pro mě strašně důležitá a moje manželka se mnou celých dvacet dva let profesionální kariéry trpěla. Všichni teď byli překvapení. Nečekali takové rozhodnutí, když jsem se po minulé sezoně rozhodl jít na operaci, abych se dal do kupy. Sice třeba s brekem, ale akceptují to. Vědí, že jsem schopný trénovat jak blázen, abych se dostal zpátky, teď to ale prostě nejde.

Vyhrát titul je samozřejmě krásné. Po minulé sezoně, v níž jsme se zachránili až na poslední chvíli, jsem řekl, že je to pro mě jako titul.

Spousta lidí se tomu divila, že prý se to nedá s titulem srovnávat. Ta sezona ale byla tak strašně špatná a divná, i s tím mým odchodem (Pardubice se během rozehrané sezony Rolinka zbavily jako nepotřebného - pozn. aut.). Tým byl celou dobu poslední, nikdo mu nevěřil a ani hráči si nevěřili. Se vstupem pana Dědka do klubu jsem se mohl vrátit, udělalo se pár hráčů a od 15. ledna, kdy jsem se vrátil, jsme si nemohli dovolit delší šňůru porážek. Pro mě to byl vrchol, protože jsem si dokázal představit, co by s klubem (v případě sestupu) bylo. Možná by hrál první ligu, možná ani tu ne. Proto je pro mě záchrana srovnatelná s titulem. Ten je sice krásný, plácáte se po ramenou a dostanete za něj peníze, ale zachránit klub v extralize po takové sezoně? To je fakt jak titul.

To byla skvělá sezona, všichni v týmu si to neskutečně užívali. Celý tým se hokejem bavil a žil spolu. Každý vám řekne, že to byl neskutečný zážitek se vším všudy. Vybavují se mi jen krásné vzpomínky.

Děkuju Pardubicím za zájem, o ničem konkrétním jsme ale zatím nemluvili. Odpovím vyhýbavě, ničemu se nebráním. Spíše to bude o tom, kde bych mohl pomoct Dynamu. Když to bude dávat smysl, proč ne? Hokej dělám odmala, rozumím mu a myslím, že občas můžu mít i dobré názory.

Vždycky jsem říkal, že nechci být trenérem, takové ambice nemám. Absolutně by mě to nenaplňovalo.

Jsem vášnivý rybář, na ně teď budu mít víc času. Na prvním místě je rodina a volný čas si naplním sportem. Není to o tom, že bych seděl doma a nevěděl, co mám dělat. Budu hrát fotbal, na jaře a na podzim jsem doposud nemohl.

Ano. Posledních asi sedm let jsem měl vždy ve smlouvě výjimku, že můžu hrát fotbal za svoji obec. Fotbal mám strašně rád, sleduju ho na všech úrovních. Myslím, že kdybych nehrál hokej, byl bych lepší fotbalista. Potenciál jsem v něm měl vždycky, akorát jsem se mu tolik nevěnoval.

Jasně, jsem koncový hráč. Stačilo mi to dát do vápna nebo i na půlku. Já jsem pak běžel a zakončil to.

Když jsem v minulé sezoně po konci v Pardubicích uvažoval, že skončím, přišla nabídka z (tehdy druholigového) Vrchlabí. Viděl jsem v tom smysl, že můžu klubu pomoct. A i díky tomu jsem se pak do Pardubic zase vrátil. Teď ale stoprocentně vím, že nižší soutěže v hokeji hrát nechci. Není to pohrdání jimi, ale vím, že fotbal mi to hokejové prostředí nahradí. Sranda v kabině bude stejná.