Článek
Předloňská sezona v Hradci Králové vám vyšla parádně, jenže když jste se nedomluvil s vedením a zamířil do Plzně, kde vás zabrzdilo zranění. Zpočátku nevypadalo, že by mohlo jít o nějaký zásadní problém, že?
Pevně jsem věřil, že budu pokračovat v Hradci, nakonec se ale nepodařilo domluvit s vedením. Měli jsme rozdílnou představu o mé roli. Do Plzně jsem šel s tím, že se zase hokejově a brankářsky posunu. Příprava byla náročná, ale cítil jsem se výborně. V posledním zápase před startem extraligy jsem se ovšem zranil. Ze začátku jsem to bral normálně, zranění k hokeji patří. Podle magnetické rezonance mi bylo řečeno, že to bude zhruba na šest až osm týdnů.
Pauza se nakonec pořádně protáhla. Proč?
Poctivě jsem rehabilitoval a cvičil podle plánu. Po sedmi týdnech jsem to šel zkusit na led, ale stále jsem cítil, že nejsem stoprocentně v pořádku. Objížděl jsem špičkové fyzioterapeuty a doktory, kteří mě dávali do kupy, ale uplynuly další měsíce a stále to nebylo dobré. Bylo to dost na hlavu. Člověk dělá maximum, aby mohl opět hrát, ale stále se nic nelepší. Takhle to bylo vlastně celou sezonu. Do toho se nám narodil syn. Bylo to pro mě opravdu náročné se chodit dívat na tribunu jen jako divák. Člověk, když vidí, že kluci vyhrajou, radují se ...Představoval jsem si, že budu brát malého na led, slavit s fanoušky a ono bylo všechno jinak...To už jsem pak prostě nezvládal vůbec.
Byl jste na tom psychicky opravdu tak špatně?
Bylo to hodně těžké období. Měl jsem z toho i deprese, byl jsem mimo. Psychický problém může mít sportovec stejně tak jako dělník, či kdokoliv jiný, ale kdo to nezažil, tak to bere na lehkou věc. Člověk si pak uvědomí, proč někteří sportovci odešli ze světa. Naštěstí mě držela rodina a pár nejbližších kamarádů, kterým jsem se svěřil, hodně mi pomohli. Hlavní poděkování, ale patří mé manželce, že to se mnou celé vydržela.
Jak dlouho jste se z toho dostával?
Trvalo to tak čtyři měsíce, co jsem hledal správnou cestu. Předtím jsem měl hodně negativní myšlenky i proto se noha nehojila tak, jak by měla. Já byl mimo, nedokázal jsem se na nic soustředit, byl jsem ze všeho unavený, nepamatoval jsem si věci... Jako když mozek pracuje v úsporném režimu. Jsem fakt rád, že jsem našel odvahu to řešit.
Co vám nakonec pomohlo?
Hodně mi pomohl mentální kouč. Nastavil mi hlavu úplně jinak, byl jsem pak daleko pozitivnější a s tím jde všechno líp. I noha se začala postupně lepšit. Chtěl bych ale poděkovat hlavně Plzni, protože na mě netlačili, byli se mnou. Určitě čekali, že jim budu pomáhat na ledě, ale to, jak se ke mně chovali, za to klobouk dolů! Myslím, že v extralize není moc týmů, které by to vzaly takhle. Jsme jenom lidi a tady se ta lidskost projevila. Za to jim moc děkuju. Ať už lidem ve vedení, trenérům, ale i Frodlikovi. Ten vzal celou sezonu na sebe, měl snad 51 zápasů a neřekl ani slovo. Nestěžoval si, ať už někoho přivedou, že je unavený, vždycky stál za mnou. Moc si toho vážím, je to skvělý kluk a výborný brankář.
Jak jste na tom zdravotně a psychicky nyní?
Jsem pár měsíců po operaci a musím zaklepat, všechno jde podle plánu. Rehabilituji i trénuji naplno. Byl jsem už i na ledě a super! Mám teď ohromnou chuť do hokeje a velice dobrý pocit. Myslím, že i psychicky jsem daleko silnější! Jak se říká, všechno špatné je pro něco dobré. Teď už věřím, že mě ten minulý rok spíš posílil.
Měl jste před sezonou více nabídek? Co rozhodlo právě pro Liberec?
Měl jsem na stole nabídku ze Vsetína. Na první ligu super. Znám tam lidi i celý klub. Já tam byl před lety hrozně spokojený. Byl by to takový restart, už jednou jsem se tam ukázal v dobrém světle. Byly i některé další nabídky z extraligy, ale nebyly tak konkrétní. Pak se ale ozval Liberec, což pro mě samotného bylo po téhle sezoně velké překvapení. Budu dělat maximum, abych klubu důvěru vrátil. Liberec je skvělá organizace. Člověk okamžitě pozná, že to tady funguje, parta, zázemí, lidi kolem klubu. Je vidět, že to je u nás absolutní špička. Navíc mají farmu v Benátkách. Když bych byl málo vytížený, tak můžu pomoci v první lize. Vsetín splnil moje požadavky, ale byl bych celý rok v první lize bez možnosti extraligy.
Jak vás přijala liberecká kabina?
Některé kluky znám, nejvíce asi Tomáše Fillipiho, s tím se známe od mala. Pak je tam Rosa (Rosandič), s tím jsem hrál v Hradci. Byt mám po kapitánu Jelínkovi. I ostatní kluci jsou úplně v pohodě, připomíná mi to takovou partu, co jsem zažil v Hradci. Všichni jsou společně na jedné lodi i s trenéry, to se mi líbí.
Petr Kváča, nová brankářská posila libereckých Bílých Tygrů.
A co váš nový brankářský kolega Petr Kváča?
Vycházíme spolu dobře. Myslím, že budeme dobrá dvojice. Dokonce jsme se narodili ve stejném dni a měsíci. Takže 12. září to asi společně i oslavíme.
Vynechal jste v podstatě kompletní minulou sezonu, jaké cíle jste si v Liberci sám dal?
Vynechal jsem ji zápasově, ale co se týká tréninků a fyzia, tak toho jsem zvládl možná dvojnásobně. Asi mi trochu pomohla i koronavirová situace, přece jenom všichni skončili dřív. Začíná se zase znovu, všichni na jedné lajně. Rozhodně nejsem takový, že bych se uspokojil na pozici dvojky. To určitě ne, uvidíme. Petr je kvalitní gólman, loni chytal výborně, líbí se mi i stylem chytání. Na druhou stranu na zdravou konkurenci jsem zvyklý. Rozhodně chci chytat, ale přát budu i Petrovi. Hlavní je, aby se na nás dva mohl tým spolehnout, o tom to celé je.
