Horák o Spartě, tátovi, Växjö i trnité cestě ze Švédska. Na co se nejvíc těší?

Je to hlavní důvod, proč jsem sem přišel. Věřím, že můžeme udělat nějaký úspěch. Tým je dobře poskládaný, je tady spousta kvalitních hráčů. Se Spartou jsem byl v kontaktu už během roku. Volal jsem si se sportovním manažerem Jardou Hlinkou.

Bavil jsem se s pár týmy ve Švédsku, byl jsem v kontaktu i s mateřskými Českými Budějovicemi, zejména s Vencou Prospalem. Trochu jsem nad nimi přemýšlel, hlavně kvůli němu, ale v mé fázi kariéry jsem si prostě vybral Spartu.

Trošku taky. Když jsem v šestnácti letech poprvé nastoupil za Budějovice, Pepa tam tehdy byl. Máme spolu dobré vztahy, je to kvalitní trenér. Ale i kdyby tu nebyl, šel bych do Sparty stejně. Vím, proč přicházím. Se zvýšeným tlakem problém ale nemám, dokážu se s ním poprat. Byl jsem na něj zvyklý z minulých angažmá. Samozřejmě Praha je trošku jiná, tlak je ve Spartě velký. Každej to ví. Budou chtít ode mě hodně a já s tím počítám.

Že budu celý rok s českýma klukama v kabině. Když jsem přijel na nároďák, měli jsme vždycky srandičky. Česká povaha, mentalita... Tohle se nedá nahradit, když jste venku.

Je to určitě další plus. Sparta je velkoklub, hrát za ni je čest a fanoušci jsou tam taky výborní. V O2 areně jsem měl už možnost si zahrát, je to fakt parádní, ale arena nebyl pro mě vyloženě hlavní motivátor. Koukám opravdu na týmový úspěch.

Není to úplně moje nátura, že bych měl někomu říkat, jak by měl hrát. Pochopitelně, když bude potřeba, nemám s tím potíže. Ve Spartě je řada hráčů, kteří mají daleko víc zkušeností než já. Tady to nebude stát na tom, jestli já něco řeknu. Všichni vědí, co se má dělat.

Ano, s Řepou jsem byl v kontaktu taky. Přemlouval mě (úsměv).

Vždycky to může být lepší, ale nectil jsem se špatně. Nějaká zázračná čísla jsem neměl, dost jsem se i svezl s týmem, protože výkony jsme neměli optimální. Z prvních jedenácti zápasů jsme devět prohráli, což bylo strašný. Vyhráli jsme v sezoně maximálně třikrát za sebou, neudělali delší šňůru a v základní části skončili desátí. Bylo to takové nemastné neslané.

Sezonu předtím tam byli asi trochu kvalitnější hráči. V létě přivedli několik mladších kluků, kteří měli za sebou pár sezon ve Švédsku a myslím, že úplně nezastoupili ty, kteří z klubu odešli. Ale já měl taky udělat víc...

Je to malinké městečko, ale máte tam všechno, co potřebujete. Najdete si dobré restaurace, jsou tam bary, zkrátka všechno potřebné k životu. Manželka je Kanaďanka a pro ni to bylo super, protože všichni umí anglicky. Je tam kolem spousta jezer. Máme pejska a byli s ním každej den venku, takže z tohoto hlediska to bylo úplně úžasné.

Huskyho. Je hodně energický, řídí nám teď celý den (smích).

Poslední zápas s Färjestadem jsme hráli doma bez lidí, což bylo úplně hrozný a divný, na utkání se zkrátka moc nenaladíte. Potom nám řekli, že se počká týden nebo deset dní, jak se vše vyvine. V tu chvíli ale asi každej tušil, že sezona bude odpískaná. Čekali jsme tam jako blbí. Špatně to snášeli spoluhráči ze zámoří, kteří chtěli letět domů. Pak oznámili, že je konec.

Vůbec. V podstatě jste nepoznal, že se něco děje. Někteří lidé možná drželi větší rozestupy, ale třeba restaurace byly normálně v provozu. Všechno bylo otevřené. Roušky vůbec nikdo nenosil.

Snažili jsme se být obezřetní. Nikam jsme moc nechodili, ani do restaurací. Všemu jsme se hodně vyhýbali. Nakupovali jsme třeba v sedm ráno. Buď takhle brzy nebo naopak pozdě večer, abychom moc nepotkávali lidi.

Ve Švédsku jsem zůstal viset až do 22. dubna, protože v tu chvíli se nelítalo. Tady byl nouzový stav. Nakonec jsme museli autem. Jeli jsme trajektem do Rostocku, odtud do Drážďan, kde jsme museli vrátit auto půjčovně, protože v Čechách to nešlo. Nechali jsme se dovézt na hranice, přešli ji pěšky a tam nás pak vyzvedl kamarád. Takže to bylo složitý.

Cvičil jsem doma. Od pondělí se už připravuju naplno, trénuju individuálně v Budějovicích.

Byl v pohodě, nikam mě netlačí. Neříká mi, abych šel tam nebo sem. Samozřejmě vím, co tady dokázal, takže ty boty bude zase těžký vyplnit.

Hodněkrát (úsměv). Třiasedmdesát bodů je obrovský výkon a obrovský číslo. Když se hodně vzdáleně přiblížím tomuhle číslu, budu spokojenej. V dnešní době ho dokázal překonat akorát Milan Gulaš, je to fakt veliký nadstandard.

Tím, že jsem teď v Budějovicích, tak se přes léto vidíme dost často. Během sezony tolik ne. Jenom jsme si zavolali, jak je a co se děje. O hokeji se spolu pobavíme už jenom obecně. Aby mi říkal, jak hrát nebo kam střílet, z toho už jsem vyrostl (úsměv).

Ano. Co vím, tak naposledy byl u hokeje, když trénoval v druhé lize David Servis, kde byl chvilku. U hokeje už moc není, i když by chuť trénovat asi měl.

Okrajově. Hodně čtu české noviny a dívám se na internet, takže jsem věděl, co se děje.

Určitě, ale hrál jsem v ní před jedenácti lety, což je strašně dlouho, takže si ani sám nepamatuju, jaký to vlastně tenkrát bylo. Odehrál jsem snad osm nebo devět zápasů...

Vím, že tenkrát ještě chytal Roman Turek. V prvním roce jsem v posledním zápase základní části hrál ve Varech, kde jsem nastoupil v lajně s Gulašem a Mertlem, což byl můj jedinej zápas v sezoně. Další rok přišel pan trenér Bokroš, to jsem hrál jenom v play out.

Nikdy neříkej nikdy, ale teď je trend, že tam dávají šanci mladým klukům. Já už příležitost měl a nevyužil ji. Nevím, co by se muselo stát, aby měli zájem. Dát snad v extralize 45 gólů... Myslím, že je to už uzavřené.