Hlavní obsah

Čiliak o odchodu do Motoru i porodu. V nemocnici na nás koukali, jako bychom přišli z Marsu, usmívá se

Praha

Loučil se těžce. Brno mu přirostlo k srdci, klubu vychytal dva tituly, v příští hokejové sezoně se ale brankář Marek Čiliak postaví Kometě opět jako soupeř. Podobný pocit zažil už během loňského hostování ve Zlíně, jenže tentokrát slovenský mág odešel o mnoho kilometrů dál, a hlavně na trvalý přestup. Na tři roky kývl Českým Budějovicím.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Marek Čiliak ještě v dresu Brna.

Článek

Čím vás extraligový nováček zlákal?

Oslovilo mě jednání. Mluvil jsem s lidmi z Budějovic, byl v kontaktu s trenérem Prospalem a v jeden moment jsem prostě dostal takový vnitřní pocit, že právě Motor pro mě bude nejlepší. Musím říct, že se tam fakt těším.

Byl ve hře i Zlín?

Ne, se Zlínem jsem nejednal. Byly tam tři kluby, ale jak říkám, rozhodl jsem se podle pocitu.

Kometa vsadila mezi tyčemi na Karla Vejmelku, dvě jedničky si držet nechtěla. Odchod byl pro vás určitě hodně bolestivý.

Dost těžký. Nikde ale není psané, že se do Komety třeba ještě v budoucnu nevrátím.

Na co se v Budějovicích nejvíc těšíte?

Na spoustu věcí, nováčkovskou euforii, super zázemí... Taky jsem slyšel, že je v Budějovicích neskutečný kolektiv, což je vždycky základ. A taky se těším na výborné fanoušky, atmosféru domácích zápasů a vše kolem toho. Určitě bych nechtěl hrát v klubu, na který chodí málo lidí a kde kulisa není dobrá. Tohle bylo pro mě taky důležité.

Motor v první lize dominoval, sledoval jste jeho spanilou jízdu?

Věděl jsem, že to vyhráli s obrovským náskokem, ale zápasy jsem moc nesledoval. Postup si Budějovice zasloužily.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Brankář Marek Čiliak byl velkou oporou Komety Brno.

S rodinou jste se usadili v Brně, čeká vás tedy velké stěhování?

Ano, nenechal bych rodinu samotnou v Brně. Máme děti, žena potřebuje pomoct... Bydlení jsem si už vybral, je to ale zatím holobyt. Zařizují nám ho. V polovině června už bych tam chtěl jet, abychom se zabydleli, porozhlédli se po okolí, zjistili, kde co je... Vybíráme i školu a školku.

Byl jste se v minulosti podívat v Českých Budějovicích třeba na výletě?

Ne, ale slyšel jsem na něj samou chválou, že je to opravdu pěkné město.

Znáte někoho z týmu, nebo jdete úplně do neznáma?

Znám Adama Rašku. Je tam mladé mužstvo. Dravé. Těším se na něj. Budeme hrát asi útočný a rychlý hokej. Uvidíme, jak to bude vypadat, až se půjde na led. Já se prozatím připravuju poblíž Zvolenu na rodinném ranči, mám tu už i kondičního trenéra. Předtím jsem se snažil jezdit na stacionárním kole a dělal nějaké cviky. Teď máme naplánované tréninky, kouč se mi věnuje, všechno má už hlavu a patu.

Ve čtvrtek 19. března jste se stal potřetí otcem, když vám partnerka Taťána přivedla na svět syna Maxima Marka. Měl jste o ně vzhledem k šíření epidemie velký strach?

My odjeli z Brna den předtím, než se zavřely hranice a nebyla tu ještě ani karanténa. Byli jsme izolovaní na ranči, ale pak to bylo trošku psycho. Žena je Češka. Když začala rodit a dovezl jsem ji do nemocnice, chovali se k nám zvláštně. Když vytáhla českou těhotenskou kartičku, tak na nás koukali, jako bychom přišli z Marsu. Co tam vlastně chceme... Nemáme testy... Tak říkáme, co bychom chtěli, jdeme rodit. (úsměv)

Vyčítal jste jim reakce?

Ne, bylo to celé způsobené tehdejší panikou a těžkou situací. Udělali jí pak i testy na koronavirus, měla je negativní a potom se už všechno uvolnilo. Nakonec tam byla nejzodpovědnější, měla svoje roušky, všechno nachystané, dezinfekce, byli jsme zkrátka vybavení. Omluvili se nám potom i za chování, že to bylo přehnané.

U porodu jste být nemohl, což vás jistě hodně mrzelo.

Oni se dokonce divili, že mě pustili do nemocnice. Bylo to hektické. Jedna sestřička mě pustila, druhá se ptala, co tam dělám (úsměv). Ale jak říkám, bylo to všechno v těch začátcích.

Maximovi budou dva měsíce, vychováváte také osmiletou dceru Ellise Charlotte a pětiletého syna Aleca Marcuse. Jak své ratolesti v těžkých časech pandemie zabavujete?

Furt něco vymýšlíme. Oni jsou někdy takoví čerti, ale jinak v pohodě. Na ranči je příjemné prostředí, je tu co dělat. Někdy je vypustíme ven, jezdíme s nimi na čtyřkolkách a snažíme se je trochu unavit. Někdy si myslím, že mají v sobě baterky, ale já je ještě nenašel. Občas je to fakt neskutečné. (úsměv) Ale jinak strašně moc fajn.