V pubertě s hokejem praštil, teď je v reprezentaci. Nafackoval bych si, vzpomíná lídr Varů

Hokej mě už nebavil a nenaplňoval. Neviděl jsem v něm extra budoucnost, že bych se jím jednou živil. Prostě jsem se na něj vykašlal. Já byl tehdy puberťák a měl v hlavě jiný priority. Chodil jsem do fitka a začal hrát florbal s klukama v Mariánských Lázních, odkud pocházím.

Na utkání se nás vždycky sešlo třeba jenom pět nebo šest. Takže člověk při zápase šedesát minut lítal jako utržený vagón. Tím běháním jsem hodně nabral fyzičku a nevědomky pracoval na rychlosti, která se v juniorce začala projevovat. Předtím jsem tak rychlostně odskočený nebyl.

Byli z toho smutní. Když jsem byl malej, obětovali tomu strašně moc času a peněz. Takže pro ně to bylo zklamání. Určitě jsou moc rádi, že jsem to nakopl zpátky a teď se daří.

Rozhodně. Když to vezmu zpětně, asi bych si nafackoval, že jsem tenkrát skončil. Ale zase kdybych třeba s hokejem nepřestal, nebyl bych na úrovni, kde jsem teď. Možná to byl osud.

Hokej mi zase chyběl, i když florbal byl super. Začal jsem pak hrát s chlapama v Mariánkách krajský přebor a odsud se během tří let dostal až k prvnímu zápasu v extralize. Pan Barčák mě doporučil sem do Varů na zkoušku, jestli by ve mně neviděli nějaký potenciál. Vzali mě a já tady potom za karlovarskou juniorku nastupoval v Mládežnické hokejové lize (MHL).

Užil jsem si celý koloběh, kdy jsme létali na týdenní tripy do Ruska. Měli jsme skvělou partu, na tripech byl kopec srandy a zápasy měly oproti juniorské extralize vysokou kvalitu. V tvrdosti, rychlosti... Hráli tam kvalitní borci, řada z nich dneska hraje KHL v top týmech.

My většinou letěli do Moskvy a pak se autobusem jezdilo na zápasy okolo ní, což nebylo tak hrozný. Nejdelší štreku jsme měli do Chabarovsku, kam trvala cesta 12 hodin. To bylo peklo. Pamatuju, že těsně před zápasem jsem v šatně skoro usnul. (smích)

Je to tím, že máme fakt skvělou lajnu. S Rachůnkem, s Grígerem a obránci Šenkeříkem a Stříteským jsme si parádně sedli. Je to hlavně jejich práce, že se nám všem takhle daří. Hrajeme spolu třetím rokem, v některých situacích na 99 procent tuším nebo vím, kdo z těch kluků se na ledě zrovna pohybuje. Jde nám to spolu a snad to vydrží.

Jsme kamarádi, přejeme to jeden druhýmu. Nikdo si nic nezávidí. Celkově tady máme super partu. Když hrajeme v neděli a pak až v pátek, zajdeme občas někam do města společně posedět. Třeba do Srdcovky, do restaurace Špunt a knoflík, Nároďáku nebo Evropáku. Zkrátka na místa, kde si můžeme dát dobré jídlo a pivo.

Nenazval bych to úplně překvapením, spíš je to takový příjemný pocit. Ale já věřil, že síla v týmu je a za tu dřinu si to zasloužíme. Mužstvo je dobře poskládané. Styl hokeje, který po nás trenér chce, krásně vyhovuje typům hráčů, jež tu máme.

Ne, pokud vyloženě nebydlíte za Varama, tak tady je de facto všechno blízko. Sjedu jenom kopec a za pět minut jsem u haly.

Tuším, že byla skoro na všech. Hrozně mě podporuje a fandí mi. Nechala si udělat pro štěstí fanynkovské tričko s mým číslem devět a jménem. Ale nemyslím si, že by byla při zápasech nervózní. I když mi teď během Švédských her psala, že je nervózní za mě.

Strašně jsem si ji užil. Snažil se být sebevědomý a předvést svoje přednosti. Mluvil jsem před začátkem turnaje se Zaťou (Martin Zaťovič), Kovárnou (Jan Kovář), Radkem Dudou a každý mi říkal, ať nejsem hlavně ustrašenej, ať hraju svoji hru a ukážu, co ve mně je.

Obrovskej! V posledním zápase před Channel One Cupem s Libercem jsem si při posledním střídání poranil koleno. Hned jsem ho zaledoval a myslel, že to bude v pohodě. Ještě jsem si ho na noc namazal silnou kostivalovou mastí a zabalil do igelitu. Ale ráno jsem vstal a neoblékl si kalhoty. Byl jsem na prášky. Říkal si, že si o mně budou myslet, že jsem normálně blázen. Trenéru Říhovi jsem se musel znovu omluvit a měl slzy v očích. Byl jsem pak šťastný, že nominace přišla i potřetí. Říkal jsem si, že důvěru musím splatit za každou cenu. Do zápasů jsem dal úplně všechno. Snad se to povedlo.

V prvním zápase jsem nervózní byl, byť jsem si to nechtěl nějak připouštět. Pomohlo mi, že hned první dvě střídání se Štístkem a Radimem Zohornou jsme byli u Švédů v pásmu, měli šance a při tom třetím se nám dokonce povedlo dát gól. Rázem mi stouplo hokejové sebevědomí, zjistil jsem, že nemusím být z ničeho ustrašenej. S Finskem jsem měl obrovskou šanci, kterou jsem neproměnil. Říkal jsem si, že tady na mezinárodní scéně se tohle odpouštět nebude. Jsem rád, že mi to tam padlo aspoň proti Rusku.