Článek
Úplně jste zmizel z hokejového prostředí. Co se s vámi stalo?
Nic závratného. Jenom jsem skončil s hokejem. Už jsem jím byl v roce 2018 malinko přejedený. Hlavu mám nastavenou do normálního života. Už jsem neměl co dokazovat. Nohy mi odcházely a honit sedmdesátikilové kluky po ledě není legrace. Nechtěl jsem se ztrapňovat.
Kde jste našel zaměstnání po kariéře?
Dělal jsem vyhazovače v litvínovském baru. Na rovinu řeknu, že nejvíc problémů způsobovaly opilé ženy. Chlapi měli respekt a úctu. A když dělali problémy, tak to byli většinou mladí hokejisté, byli neurvalí. Pak jsem pracoval v pivovaru při montáži a demontáži výčepů. Teď pracuji v Německu.
Je to velký skok začlenit se do běžného života?
Nebylo to úplně lehké, když je člověk prakticky od čtyř let na ledě, v kolektivu. A najednou se v osmatřiceti letech vrtne jinam. V hokeji musíte pořád něco dokazovat. A pokud se nedaří, neúspěchy nikomu nepřidávají. Proto mi nechybí tlaky od lidí. Občas se podívám na blogy a je lepší, když v tom nefiguruji. Někdy si na mě vzpomenou. „Je to ještě horší, než když hrál Sklenička," tak tomu se zasměju. To mě baví.
Nelze se nezeptat, co říkáte na současnou situaci „svého" Litvínova v extralize?
Na hokej bohužel kvůli času nechodím. Spíš odpočívám s rodinou. Ale dění nějak sleduji. Co mohu klukům radit? Nejsem žádný trenér, ani jsem nebyl náčelníkem, spíš obyčejným indiánem, jak se říká. Kluci snad vědí, co mají dělat. Oprostit se od tlaků a makat.
