Světový šampión hlásí velký návrat! Co se změnilo? Ze spoluhráčů se stali majitelé klubu, směje se

Protože jsem z něj už neměl radost. Pod panem Čadou to byl dril, začal jsem chodit na tréninky jako do fabriky. Říkal si, že to nemá smysl. Bylo by to podobné, jako kdyby to v divadle nebavilo herce. Asi by žádného diváka nepřitáhli. Pak jsem na chvíli uvažoval, že se do Liberce vrátím. V závěru totiž přišel trenér Filip Pešán, u něhož jsem viděl, že by to mohlo fungovat a jak se ukazuje, tak opravdu funguje.

Říkal jsem si, co když ho náhodou vyhodí a já zase budu řešit stejný problém? Asi bych se s Libercem nějak domluvil, ale jednou jsem se rozhodl, že končím, tak jsem skončil.

Trochu mě to samozřejmě mrzelo, protože v průběhu sezóny už jsem na to koukal trochu jinak. Jenže do rozjetého rychlíku bych už nenaskočil.

Ne, už jsem nic nehledal.

Chvíli jsem pomáhal přítelkyni s firmou, která působí v oblasti kovošrotu. Měl jsem na starosti provozní věci. Snažil jsem se také odpočívat. Dělal to, co mě baví.

Nad tím jsem moc nepřemýšlel. Nevím, jestli by mě bavila. Před dvěma lety bych kategoricky řekl ne, teď už se na to dívám jinak. Ale trenéřina je řehole, není to sranda. Kluci, co tady vedou mládež, přijdou ráno na zimák a večer odcházejí domů. Víkendy jsou pryč a člověk nemá žádný osobní život. Kdybych dostal jednu třídu, kterou si piplal a byl s těmi dvaceti kluky třeba pět let a zkusil z nich vychovat aspoň jednoho dobrého hokejistu, tak dejme tomu. Ale o tom to není.

Během loňska. Začal jsem chodit na led v Milevsku, kde bydlím. Poté trénoval v Budějovicích s juniorkou, ale asi jsem to přepálil. Trénoval jsem hodně, i doma v posilovně a asi špatně. Záda nevydržela a já si říkal, že je konec. Posledního půl roku jsem se jim ovšem hodně věnoval a musím zaklepat, že jsou v docela dobrém stavu. Zavolal jsem tedy Petru Sailerovi, jestli bych to nemohl zkusit. Povídal mi, jestli máš chuť, tak pojď. Tak to zkouším. (úsměv)

Kluci chtěli, jenže znovu jsem narazil na stejný problém. Zápasy se hrají o víkendu a ten si chce člověk užít s rodinou a dětmi. Nehledě na to, že tahle soutěž je hrozná šavlovačka. Je to o zuby. Spousta kluků mi to rozmlouvala. A já chtěl hlavně, aby mě hokej bavil, a tam zvlášť.

Zatím držím. Nekladl jsem si do budoucna žádný cíl. Chci hrát, ale jdu den po dnu. Mám za sebou tréninky na ledě a to je něco jiného než jen chodit do posilovny. Během dvou let jsem se byl párkrát sklouznout, ale nikdy nešlo o tak náročnou přípravu. Snad to nějak půjde.

Hlavně fakt, že moji bývalí spoluhráči jsou teď trenéři a majitelé klubu (smích). Město začalo obrovsky žít hokejem, což tehdy nebylo. Když jsme třeba hráli play off pod panem Jandačem, tak lidi chodili. Ale jinak bylo nepředstavitelné, aby jich na hokej přišlo třeba šest tisíc.

Přítelkyně je v pohodě. Kladla mi na srdce, že hlavní je, abych byl spokojený.

Nic jiného by nemělo význam. S přítelkyní mám roční dítě a v Budějovicích u bývalé ženy další dvě. Malému je jedenáct, dceři skoro čtrnáct a chci s nimi také trávit nějaký čas.

Takhle dopředu moc nekoukám. Jasně, že by se mi líbilo po sezóně někde tři dny pařit. Šance ale člověk neodhadne. Dá se říct, že dostat se do baráže by měla být skoro až povinnost. V ní pak záleží na momentální formě, jestli má tým zraněné klíčové hráče, jak se srovná psychicky i proti komu hraje.

Jestli vydržím přípravu, tak zůstanu. Zkusím třeba pár zápasů a uvidíme, jak to půjde. Určitě nechci zabírat místo mladším, když se na to nebudu cítit. A rozhodnutí musejí udělat také trenéři.