Tyhle ceny by už snad měli sbírat mladší kluci, říká nejlepší gólman Gambrinus ligy Blažek

Skvělé! Moc si toho vážím, ale budu upřímný. Myslím si, že tyhle ceny už by snad mohli a měli sbírat kluci mladší, než jsem já. Ve čtyřiceti letech to už není na chytání, ale na důchod.

To je těžké. Celoročně asi nejlepší formu prokazují kluci z mančaftů, které jsou v tabulce hodně nahoře, takže to je určitě Matúš Kozáčik nebo Tomáš Vaclík.

Pro mě to bylo trošku něco jiného. Byl jsem zvyklý posledních deset let, že jsem hrál na jiném pólu tabulky, než teď. Ale v podstatě je to podobné. Ať hrajete o ty nejvyšší mety nebo o záchranu, tak furt musíme makat naplno. Pořád je to lepší, než se plácat někde uprostřed a nic neřešit. Nevím, jestli by mě to bavilo.

Ne, to bych ani neřekl, jestli méně jím, méně piju, méně kouřím. Někdo to má asi daný, že ta tělesná schránka nechátrá tak rychle a hlavně ono v tomhle věku jde spíš i o to, že trenéři mě nechají korigovat si trénink podle potřeby. Vím, co a jak dělat, aby vrchol přišel v den utkání. Ale nejvíc je to o chuti do toho jít. Po odchodu ze Sparty jsem měl spíš černé myšlenky, že skončím. Byl jsem naštvaný. Jihlava mi vlila novou krev do žil. Nevadí mi, že dojíždím takovou dálku. Vytvořila se tam poctivá parta kluků. Držíme spolu jak na hřišti, tak mimo něj.

Nevadí mi hodně trénovat, ale druhý den mi trošku déle trvá, než se z toho zmátořím, hůř vstávám. A čeho mám víc? Zkušeností, znám svoje tělo, vím, jak se dobře připravit a také dovedu ledacos na hřišti odhadnout.

Vzpomínám rád na všechny, ale nejhezčí vzpomínky člověk má, když je něco poprvé, jako to bylo se Slavií a potom se Spartou. To byly dva, které jsem asi nejvíc oslavil.

Určitě budu vzpomínat vždycky na ten první, na jaře 1991 ve Vítkovicích, kde jsme hráli se Slavií 1:1. A potom asi nikdy nezapomenu na první derby proti Slavii za Spartu na jaře 2000. Vyhráli jsme 5:1 a získali titul.

Nejlepší zákroky jsou z toho, když brankář udělá něco blbě ... Bylo to v prosinci 2003 v utkání s Laziem Řím na Letné v Lize mistrů, ve druhé půli. Albertini vystřelil z nějakých 23 metrů na vzdálenější tyč. Já jsem tam skočil, konečky prstů jsem míč líznul, odrazil se od tyče zpátky do hřiště. Samozřejmě jsem o něco přeletěl bránu. Jak jsem dopadl, tak jsem se překulil a zůstal zády do hřiště. V okamžiku, kdy jsem se otočil, Stankovič dorážel balón do prázdné brány, ale já tam ještě skočil a vyrazil ho. Už v nastavení dal Mára Kincl gól na 1:0 a postoupili jsme ze skupiny.

Dal mi spoustu kamarádů, zážitků, jaké asi normální člověk nezažije, ale vzal mi čas.

Nevím, jestli bych šel do brány nebo do útoku, ale určitě bych neměnil, co se týká povolání. Je to dřina, ale pokud někdo může dělat to, co má rád, tak asi nic lepšího není.

Když jsem byl mladší, tak jsem se rozčiloval nad vším. Teď je to někdy arogance rozhodčích, když člověk ví nebo tak nějak vytuší z toho průběhu zápasu, že zrovna nám nepřeje, což se také stává. Při tom jsou to kolikrát kluci mladší než já.

Když srovnám Spartu a Jihlavu, tak ve Spartě jsem byl určitě ostřejší. Tam mají být buď ti nejlepší hráči, a když nejsou, tak se k tomu musejí dostrkat. Není čas něco vysvětlovat, musí to být krátké a věcné. V Jihlavě to beru trošku střízlivěji. Ale také jsou chvíle, kdy si jdu s někým při zápase popovídat, že takhle ne.

Samozřejmě. My jsme si při zápase i nadávali. To se nedá ani napsat. Jenže po utkání jsme si sedli, dali si pivo, a bylo to v pohodě.

První, co mě napadne, že se musím omluvit. Pak záleží, jak to spoluhráči vezmou. Jestli řeknou ,jsi debil´ nebo hrajeme, nic se neděje. Dřív jsem chyby hrozně dlouho řešil, trápily mě i několik dní. Dneska si uvědomím, co jsem pokazil a už to neřeším.

To je úplně jasné, proti Německu na EURO 2004 v Portugalsku. Vyhráli jsme 2:1 a oni jeli domů, zatímco my jsme pak získali bronz.

Za svůj život jsem toho moc nenaseděl. Když jsem nebyl jedničkou v mateřském klubu, šel jsem na hostování a chytal. Jedině v sezóně, kdy Slavia získala titul, jsem seděl za Honzou Stejskalem a odchytal asi posledních pět kol, když se zranil. Za Čechínem budou gólmani ještě pár let na čekačce... Ale já říkám mladým klukům, že musejí chytat, chytat, chytat. Když budou lpět na tom, že jsou například ve Spartě, mohou třeba celou kariéru marně čekat na šanci, protože když jeden brankář odejde, klub koupí jiného.

Těch vzorů byla spousta a líbil se mi Belgičan Jean-Marie Pfaff, ale jenom kvůli tomu, že měl strašně velké rukavice. To jsem byl malý kluk a měl jsem ho na stěně. Kvůli těm rukavicím. Jak chytá, nebo co chytá, mě moc nezajímalo. Pak to byli Dán Peter Schmeichel nebo Ital Gianluigi Buffon, který je mnoho let nejlepší na světě. Určitě to není Španěl Iker Casillas. Za Pyrenejemi chodí do brány ti, co neumějí kopat nohama.

Musím dát rodině jedničku s hvězdičkou, protože v podstatě svůj celý život podřídili mně. Já se zase o ně starám, zabezpečil jsem je. Manželka Lenka chová kočky, synovi Jakubovi je devatenáct, ale fotbal nehraje, dceři Anetě čtrnáct. Fotbal doma moc neprobíráme.

Strašně. Ještě si pamatuji, kdy se malé domů směly chytat do ruky a osmkrát jsme si dali balón s obráncem, abychom šetřili čas. Dnes se hraje všechno nohama, gólman je skoro jako stoper... Zažil jsem všechno, od pravěku po současnost.

Chtěl bych jednou říct dopředu, že tohle je poslední sezóna a konec... Ale letos to nebude. S Jihlavou jsem prodloužil na další sezónu. Navíc jsme tam s vedením klubu na něčem domluvení, protože chci zůstat u fotbalu. Měl bych vychovávat mladý brankáře a ještě chvilku vydržet v provozu, kdyby se něco stalo. Takže ta další sezóna poslední ještě nebude.

Mám a velkou.