Génius i podvodník, a s boží rukou k tomu. To byl Diego Maradona

„Myslete na Argentinu. Na naše vojáky na Falklandech. Na všechny ty mrtvé chlapce, které tam Angličané povraždili jako ptáčata. Jděte a venku poťte krev. Za ně," řval charismatický argentinský kouč Carlos Bilardo v útrobách Aztéckého stadionu v Mexico City na své hráče, když je posílal k čtvrtfinálové partii světového šampionátu v šestaosmdesátém roce proti Angličanům. Ohnivým projevem je uvedl v trans. Doslova je zfanatizoval. Šestadvacetiletého Diega Maradonu natolik, že se zlatý argentinský chlapec začal v šatně celý třást, sténat a hystericky plakat.

Jen ale na moment. Pouze na chvíli, než přivedl svůj tým do tunelu vedoucímu ke hřišti, kde už čekali bíle vyšňoření Angličané.

Maradonův pláč se v tu ránu proměnil v bojový ryk, který přehlušil i 115 tisíc nedočkavých fanoušků čekajících v ochozech na velkou fotbalovou partii a z drtivé většiny sympatizujících s Argentinci.

„Pojďme, musíme porazit tyhle syny psích fen. Jdeme, musíme zabít tyhle syny fen," řval zfanatizovaný Maradona na spoluhráče, kteří byli stejně jako on v extázi.

„Věděl, že Angličané jeho slovům nerozumí a využil jazykové bariéry, aby je vyprovokoval ještě víc než Carlos. Tím, co na nás Argentince tak silně dolehlo," prozradil po letech tehdejší lékař argentinské reprezentace Raúl Madero, jak Diego Maradona vyburcoval svůj tým v památném zápase, který vešel nejen do dějin argentinského a anglického fotbalu, ale historie světových šampionátů.

Zlatý chlapec na tom měl zásluhu.

Génius a největší podvodník fotbalové historie zároveň.

Napůl anděl, napůl ďábel.

A ještě s boží rukou k tomu.

Však na ni svět nikdy nezapomene. Na moment, kdy se katapultoval do vzduchu a zdviženou rukou "tajně" poslal míč do branky. Anglický brankář Shilton se natahoval marně.

„Napůl Maradonovou hlavou, napůl rukou. Boží rukou," tvrdil i po zápase doktorovi Maderovi, i když od první chvíle věděl, že jeho hlava se balonu ani nedotkla.

„Proto také řval na spoluhráče, aby si odpustili oslavy a vrátili se hned na svou půli. To proto, aby šokovaní Angličané nemohli příliš dlouho protestovat a museli hned rozehrát. Proto také tuniský rozhodčí Bin Nasser ani na moment nezapochyboval nad regulérnosti vstřeleného gólu," vylovil ze vzpomínek Raúl Madero, jak ďábelský plán dokázal Diego během pár vteřin zosnovat.

Čtyři minuty po nejpodvodnější trefě v dějinách světových šampionátů a fotbalu vůbec ale Diego vše odčinil nejgeniálnějším gólem, jaké svět do té doby viděl.

Na své polovině hřiště sebral míč, jedenácti doteky se dostal před šestnáctku Angličanů, kde postupně protančil kolem Berdsleye, Hodgeho, Reida, Butchera, Fenwicka - a aby toho nebylo málo, posadil na zadek i gólmana Shiltona - a teprve pak do prázdné brány skóroval.

A to všechno za pouhých deset vteřin.

22. června 1986 vidělo přes sto tisíc diváků na Aztéckém stadion nejen podvodný gól století, ale i gól století, jak byla v anketě FIFA Maradonova druhá branka označena.

Během čtyř minut se stal „Zlatý chlapec" hrdinou a legendou zároveň.

A pro Argentinu i fotbalovým bohem na zemi, protože Diego Armando Maradona to byl, kdo porazil Angličany, a nakonec dovedl reprezentaci své země k titulu mistrů světa.

„To první pro nás všechny bylo mnohem důležitější. Stát se mistry světa byl až druhořadým úkolem. Tím hlavním bylo porazit Anglii," přiznával střelec vítězného gólu ve finále s Německem Jorge Luis Burruchaga, že válka o Falklandy se stovkami mrtvých na obou stranách hnala v Mexiku Argentince za výhrami.

Proto emotivní projev trenéra Bilarda.

Proto ještě vášnivější burcování Diega Armanda Maradony těsně před nástupem na hřiště.

I proto jeho třes, sténání a hysterický pláč.

To všechno napomohlo k představení, na které fotbalový svět nikdy nezapomene. I dnes si sekvence z mexického šampionátu připomíná, protože navždy zastínily všechno, co bylo předtím a co po Mexiku ´86 následovalo.

Maradonův debut na scéně velkého fotbalu, když deset dnů před šestnáctými narozeninami nastoupil v barvách Argentinos Juniors jako nejmladší hráč v historii argentinské Primera Division a přitom hned po pár minutách mazácky nasadil Juanu Cabrerovi jesličky, ten se po maličkém prckovi s balónem přilepeným u nohy jen udiveně ohlédl a sledoval, jak pádí dál.

Maradonův první a jediný mistrovský titul v argentinské lize s Boca Juniors.

Přestup do Barcelony za rekordních pět milionů liber, částku, která ve dvaaosmdesátém roce fanouškům po celém světě vyrazila dech.

Maradonovo nezapomenutelné kouzlení v EL Clássico s madridským Realem rok po přestupu zakončené gólem, kterému tehdy aplaudovali nejen fanoušci konkurenčního Bílého baletu, ale i někteří soupeřovi hráči.

Maradonův zlomený kotník po zákroku „Řezníka z Bilbaa" Andoniho Goikoetxea, který měl později ve své soukromé síni slávy navždy vystavenou kopačku, kterou Diega odrovnal natolik, že mu lékaři předpovídali konec kariéry.

Maradonův přestup do italské Neapole za další transferový rekord té doby, jenž vyšplhal až k 6,9 milionům liber, ale městu pod Vesuvem přinesl dva mistrovské tituly. Však se i pro Neapol a celý italský jih stal stejným bohem jako pro svou Argentinu.

Maradonovy pletky s Camorrou, ale i vášeň pro kokain, který šňupal údajně kvůli stresu, jemuž nedovedl jinak čelit. I ve čtyřiadevadesátém roce na mistrovství světa v USA měl s drogami problém, protože dopingové testy odhalily, že užívá efedrin v takových kvantech, že ho ani boží jméno Diego neochrání. Argentinci ho poslali po dvou zápasech domů, FIFA ho vyloučila z turnaje, i když se Maradona bránil, že právě FIFA mu užívání drog před turnajem povolila, aby zhubnul a mohl hrát.

Byl prostě boží.

Tedy jako hráč, protože během své pozdější trenérské kariéry plné excesů a úletů nepřipomínal vůbec v ničem anděla a ďábla, co exceloval na trávnících.

Největšího podvodníka a zároveň fotbalového génia, který dokázal těžit ze své fyziognomie i svého ducha. Z malé postavy a silných nohou, z nízkého těžiště a z toho plynoucí rovnováhy, z rychlosti, hbitosti, driblinkového kumštu, z přehledu, myšlení, vůdčích schopností, což všechno z něho dělalo jednoho z nejlepších fotbalistů, jaké svět poznal.

Pelé sice dal víc gólů než on, Messi získal víc trofejí, oba velikáni žili zcela jinak než Maradona potýkající se celou kariéru s nadváhou a závislostí na kokainu, přesto do jihoamerického zářivého trojhvězdí božský Diego patří a navždy patřit bude.

Však také jeho socha u vchodu do Aztéckého stadionu v Mexico City připomíná nejen čtyři velké Diegovy minuty ve čtvrtfinále s Angličany, ale především anděla a ďábla s boží rukou k tomu.

Na konci října svět oslavil Diegovy šedesátiny, legendární fotbalista ale 3. listopadu skončil v nemocnici kvůli krvácení do mozku, o osm dní později byl Maradona po úspěšném operačním zákroku propuštěn. Za čtrnáct dnů svět ustrnul nad zprávou, že božského fotbalistu zradilo srdce...