Článek
Desátého května 2000 jste vyhrál národní pohár s Libercem, který tak odstartoval svou zlatou éru. Uteklo vám těch 20 let rychle?
Přijde mi, jako by to bylo včera... Je to divný pocit, že od té doby uběhlo už 20 let a dnes hraje spousta fotbalistů, kteří v té době ještě nebyli ani na světě. Je až neuvěřitelné, že i po takové době to mám stále v živé paměti. Byl to první pohár pro Liberec i pro mě osobně. Dobře si vzpomínám na oslavu na stadionu i v ulicích Liberce.
Můžete prozradit nějakou historku z oslav, na kterou nikdy nezapomenete?
Když jsem se skupinkou svých španělských přátel opouštěl stadion (na Strahově), v jednu chvíli jsme potkali spoustu fanoušků Ratíškovic. Nepopírám, že mě to na první pohled docela vyděsilo a měl jsem nahnáno vzhledem k tomu, jak někdy fanoušci u nás v Jižní Americe dokážou řádit. Bylo to však přesně naopak, mile mě překvapili. Pozdravili a věnovali mi dres Ratíškovic a šálu, kterou mám stále schovanou.
Vzpomínáte i na tehdejšího kouče Liberce Ladislava Škorpila?
A jak! Skvělý trenér, vždy klidný a s úsměvem. Hodně charismatický. Dost mi navzdory jazykové bariéře pomohl. Jsem rád za to, co poté s klubem dosáhl. Rád bych ho takhle na dálku pozdravil a poděkoval mu.
Považujete triumf v poháru za největší úspěch vaší kariéry?
Každý úspěch je jedinečný a všechny jsou pro mě důležité. Už jen samotná možnost zahrát si finále je úspěchem, cesta tam je velmi obtížná. Když navíc ještě vyhrajete, je to krásné. Měl jsem to štěstí, že jsem si finále zahrál celkem třikrát.
Potřetí za Spartu, kam jste poté v lednu 2001 přestoupil. Na Letné jste však nezanechal tak výraznou stopu jako v Liberci. Proč to nevyšlo?
Nemyslím si, že by mi to ve Spartě nevyšlo. Pravda, asi to nebylo stejné jako ve Slovanu, ale ve Spartě jsem byl jen půl sezony. Myslím, že kdybych tam zůstal dýl, bylo by to ještě lepší. Ale každý klub je specifickým vesmírem a každý má jiné požadavky. Každopádně ve Spartě jsem byl šťastný a vždy jí budu vděčný, zachovala se ke mně dobře. Se svým působením v jejím dresu jsem spokojený.
Takže nelitujete, že jste nezůstal v Liberci, který sezonu poté vyhrál titul?
Svých rozhodnutí nelituju. Je jasné, že bych s Libercem rád vyhrál titul, ale tehdy byl ten pravý čas odejít. Samozřejmě když pak Slovan ligu vyhrál, přál jsem mu to. Bylo skvělé sledovat, jak klub roste. Ovšem protože jsem poznal majitele klubu pana Luvíka Karla, který je vítězný typ, nepochyboval jsem, že Liberec půjde nahoru. Jsem rád, že jsem k tomu mohl malým kouskem přispět.
Sledujete stále českou ligu?
Jasně. V Argentině jsem i v kontaktu s potomky Čechů. Samozřejmě mě nejvíc zajímá dění v Liberci a ve Spartě. V Liberci jsem od té doby nebyl, ale chci se přijet podívat a doufám, že to bude brzy. Přiznám se, že mě docela překvapuje Plzeň s Mladou Boleslaví. V mé době to byly malé kluby, které hodně povyrostly. Jsem rád, že se Plzeň dokázala prosadit i v evropských pohárech.
Argentinský fotbalista Lazzaro Liuni stále sleduje českou ligu. Na Liberec a Spartu nedá dopustit.
Co dnes děláte?
Věnuji se sportovnímu poradenství, dělám manažera a sportovního ředitele. Mám skvělý vztah s mým přítelem Pavlem Zíkou a jeho dětmi Davidem a Filipem. Mám i akademii hráčů všech věkových kategorií a rád bych otevřel další ve Spojených státech. Hospodářská situace v Argentině není dobrá, takže musíte být aktivní a otevření novým zkušenostem.
Jak vás ovlivňuje celosvětová pandemie koronaviru?
Je to složitá situace. Nejen fotbal poškozuje hodně silně. Snažím se teď připravovat na dobu, až to skončí a doufám, že to bude brzy. Jsem rád, že Česká republika si s koronavirem poradila dobře a lidé jsou v Česku zdraví.
Stále aktivně hrajete?
Ano, za veterány v klubu San Lorenzo de Almagro a v argentinském reprezentaci veteránů. A ještě hraji malou ligu v jednom provinčním klubu v Buenos Aires. Fyzicky se cítím dobře.
