Spartě se plzeňský Beckenbauer neupsal, proto přišel o světový šampionát

„Nežertuji, i taková byla doba, ve které jsme žili a hráli. Sparta se na mně opravdu podepsala," vykládal František Plass, když přebíral Cenu dr. Václava Jíry a ve vzpomínkách se vracel o padesát let zpátky.

Sparta o něho na konci šedesátých let moc a moc stála. O fotbalového elegána, který si bravurní technikou, přehledem, kumštem číst hru, a přitom i dirigovat spoluhráče vysloužil přezdívku plzeňský Beckenbauer.

„Však i s ním jsem si mohl zahrát. Když jsme v jednasedmdesátém roce narazili v tehdejším Poháru vítězů pohárů na Bayern Mnichov, prohlásil po prvním zápase u nás v Plzni trenér Udo Lattek, že by si mě dokázal ve svém mužstvu představit. A dokonce se dotazoval, za kolik bych byl k mání," hořce vzpomínal šestasedmdesátiletý František Plass, jak si s ním fotbalový osud během kariéry pohrával.

Hlavně rok předtím, když se československá reprezentace chystala na světový šampionát do Mexika a on zarputile odmítal všechny nabídky k přestupu na pražskou Letnou.

„Nabízeli mi sto tisíc, jen abych přestoupil, i reprezentační trenér Marko do mě hučel, abych se Spartě upsal. Že prý Sparta má dlouhé prsty a tlačí i na něho, protože v tom vidí poslední možnost, jak mě zlomit," prozrazoval, jak o Mundial ´70 přišel kvůli Spartě a svému patriotismu.

„Nejdřív mě nevzali na olympiádu do Mexika v osmašedesátém. V nominaci totiž směl být z každého klubu jen jeden hráč a od nás z Plzně už v ní byl Miloš Herbst. Chlácholili mě, že se tam za dva roky stejně podívám s národním mužstvem, tak co bych prý ještě chtěl. A když tam za dva roky letělo na světový šampionát národní mužstvo, zůstal jsem zase doma. Vzali sparťana Migase. A já si během mistrovství vždy pobrečel, když v rádiu zazněla písnička Michala Tučného, že všichni už jsou v Mexiku. Jen já tam nebyl... Po letech mi přišel od trenéra Marka dopis. Poslal mi ho krátce před tím, než zemřel a omlouval se v něm: Promiň, dostal jsem příkazem, že když si nepřestoupil do Sparty, nesmíš ani do Mexika."

Nesměl do Mexika, do Bayernu a ani do nizozemského Feyenoordu ho samozřejmě tehdejší režim nepustil, Sparta ho nezlanařila a Slavia také ne, i když se za ním herci, a hlavně velcí slávisté Josef Bek s Jaroslavem Šterclem něco najezdili a do Edenu ho lákali.

„Ublížila mi Sparta, možná jsem ublížil i sám sobě. Ale v Plzni jsem se narodil a vyrostl, měl jsem to tam rád a jinam se mi prostě nechtělo. Možná jsem udělal chybu, ale teď už je zbytečné si tím lámat hlavu. Zaplať pánbůh za to, co jsem prožil," mává stále vitální František Plass rukou nad tím, co bylo.

A bylo toho v jeho kariéře opravdu dost. Pendlování s Plzní mezi první a druhou ligou, stejně jako třeba památný zápas s Brazílií na bratislavském Tehelném poli, v němž se zrodilo slavné vítězství československé reprezentace 3:2.

„Skutečně asi největší a nejlepší zápas mé kariéry. Brazilci nastupovali jako úřadující mistři světa se všemi svými hvězdami. Jairzinho, Rivelino, Gerson a my si s nimi poradili a díky hatrricku Jožky Adamce nad nimi vyhráli. Na atmosférou, kterou tehdy vytvořilo šedesát tisíc diváků, do smrti nezapomenu. Ale stejně tak nezapomenu na zápas proti Pelému na Octagonalu v Chile, na němž jsme v osmašedesátém roce hráli s národním mužstvem. Obdivuhodný fotbalista, který v sobě měl všechno. Techniku, dynamiku, myšlení, inteligenci... Však jsme také s jeho Santosem prohráli 1:4."

I v Chile si tehdy mohl říct František Plass o angažmá. V Universidad Santiago nebo v týmu Colo Colo, což byla mužstva představující na jihoamerickém kontinentu pojem.

„A k tomu jsem mohl mít ještě hotel v Kordillerách. Během turnaje za mnou přišel otcův bratranec, který emigroval z Československa a usadil se v Chile. Za manželku si vzal Bulharku, byli bezdětní a v horách nad Santiagem měli hotel. I na návštěvu jsem k nim mohl jet, protože policejní „očka", která nás provázela při každé cestě do ciziny, proti tomu tehdy kupodivu nic neměla. Můj chilský příbuzný do mě hučel pomalu stejně jako Sparta. Abych prý zůstal, že nebude problém obstarat mi angažmá v některém z tamních klubů a hotel že po nich také zdědím. Jenže copak jsem mohl emigrovat, když jsem byl doma v Plzni, kde jsem měl manželku a dvouletého syna?!" vyprávěl při přebírání Ceny dr. Václava Jíry František Plass příjemně překvapený, že si český fotbal po půlstoletí na plzeňského Beckenbauera vzpomněl.

„Vždyť tahle cena představuje největší ocenění pro lidi, kteří ve fotbale něco znamenali a udělali. Já nikdy nevystrkoval prsa a nevykládal, jaký jsem byl frajer a co všechno jsem uměl. Byl jsem z Plzně, měl své meze a obdivoval hráče, kteří byli lepší než já a dokázali to i prodat. Možná kdybych se tehdy rozhodl jinak... Jenže to by byl jiný příběh, který by nebyl o mně."