Bílého šejka z Hané by lákal ještě šampionát v Kataru

Ale vždyť já se už i doma dočkal ocenění. Dvakrát jsem se stal Trenérem roku, byl jsem uveden do trenérské Síně slávy, vedl jsem i československou reprezentaci, což pro mě představovalo obrovskou poctu.

I po třiceti letech přemýšlím, zda jsem udělal chyby a kde jsem je udělal, promítám si v hlavě všech pětadvacet zápasů, v nichž jsem vedl společnou federální reprezentaci jako poslední trenér, vracím se ke kvalifikaci o EURO ’92 ve Švédsku, kde jsme ve skupině skončili druzí za Francií, ale před Španělskem, stejně jako přemýšlím nad tou další, v níž šlo o účast na mistrovství světa v Americe.

Dodnes těžko rozdýchávám, že jsme ani na jeden ze šampionátů nepostoupili. Přitom jsme nejeli na špatné vlně a nedosáhli špatných výsledků. Mohl bych mluvit o zlomové a hodně divoké době, kdy se otevřely hranice a nastal exodus našich nejlepších hráčů do ciziny, připomenout dělení republiky, prapodivné verdikty rozhodčích, které nás připravily o body. Ale uznávám, že mluví fakta.

Trenérské statistiky jsou sice výčtem čísel, ale ve svém souhrnu vypovídají o mnohém, takže být čtvrtý na světě představuje určitě úspěch. A pro mě velký.

Ani náhodou. U československé reprezentace jsem skončil o půl roku dřív, a když přišla nabídka z klubu Kazma, letěl jsem se do Kuvajtu jen podívat. Spíš ze zvědavosti, co by mě asi mohlo čekat. Viděl jsem ale hlavní hřiště a tři tréninková, dozvěděl se, že klub figuruje uprostřed tabulky, ale chce výš. Cítil jsem v tom velkou výzvu…

Stalo se, co nikdo nečekal. My nejenže vyhráli ligu, ale i klubový Gulf cup, který se hrál v Al Ainu v Emirátech a v němž startují mistrovské celky ze zemí kolem Perského zálivu. A to jsme tam letěli jen s jedenácti hráči, takže před posledním zápasem jsem musel narychlo povolat náhradníka, abych dal dohromady kompletní jedenáctku.

Zvlášť když jsme v průběhu dalších dvou let vyhráli s Kazmou opakovaně ligu, Emírův pohár i Pohár předsedy vlády a dočkal se spousty ocenění, která těšila. Nikoli snad proto, že je posbíral Máčala, ale proto, že jsem je vnímal jako uznání pro naši zemi a český fotbal.

Vyhráli jsme dva ročníky Gulf cupu reprezentačních týmů po sobě. Ten první v roce 1996 v Ománu, druhý dva roky poté v Bahrajnu. Neskutečné, co se při návratu dělo. Pro Kuvajt to znamenalo totéž co pro nás Čechy hokejové Nagano, neboť Gulf cup je v zemích kolem Perského zálivu nejprestižnějším turnajem. Celý Kuvajt nás vítal jako hrdiny. Mladí, staří, děti, dospělí. Ptal jsem se šejka: „Co se to děje? Vždyť nešlo o mistrovství Asie, ale o Gulf cup." Vysvětlil mi: „Uvědom si, že tady byla invaze. A my jsme tímto vítězstvím dali světu na vědomí, že existujeme a jsme svobodní. Proto tolik radosti."

Já k ní jít nechtěl, bránil se, angažmá jsem odmítal, jenže nakonec jsem přitakat musel. Do Kuvajtu tehdy přiletěl fotbalový prezident Spojených arabských emirátů s tím, že právě vyhodil od reprezentace brazilského trenéra a nutně potřebuje jiného. Na Emiráty totiž čekal Konfederační pohár FIFA v saúdskoarabském Rijádu, kde shodou okolností startoval i český národní tým. Celý večer mě přesvědčovali, abych nabídku neodmítal, protože Emiráty jsou bratrskou zemí Kuvajtu a pomoc potřebují. Nechal jsem se přemluvit, a i když jsem nové mužstvo vůbec neznal, ve skupině jsme nakonec skončili před Jihoafrickou republikou a v konečném pořadí jsme za sebou nechali i domácí Saúdskou Arábii, což byl velký úspěch.

My tam přijeli s mladými kluky, protože to přikazovaly turnajové regule olympijské kvalifikace, zatímco Írán poslal na Asijské hry reprezentační áčko. Přesto jsme postoupili až do finále, a teprve tam podlehli právě Iránu.

Vždyť já už měl šest let působení v arabském fotbale za sebou. A navíc jsem se vrátil a za měsíc už letěl zase zpátky. Ozvala se Saúdská Arábie, abych vedl její národní tým na Konfederačním poháru FIFA v Mexiku, kde startovali samí skvělí soupeři. Brazílie, Německo, Bolívie, Mexiko, USA, to prostě byla další výzva.

Hlavně jsme ale vyhráli 5:1 nad Egyptem, jehož reprezentace je považována za nejlepší v arabském světě. Neskutečný úspěch, který zastínil všechno. Však ho zase oslavovala celá země.

Ta prohra měla docela úsměvnou příčinu. Po první půli jsme prohrávali jen o dva góly, jenže o přestávce se spustil prudký liják. Zatímco Brazilci na mokrém trávníku baletili, moji hráči v jednom kuse padali. Před odjezdem k zápasu jsem jim přitom snad stokrát připomínal, že si mají vzít kopačky s kolíky, ale neposlechli, protože arabští fotbalisté v nich hrají strašně neradi. Proto nás „Kanárci" cvičili a moji kluci se radovali jen z toho, že mohou na mokré trávě dělat skluzy.

To proto, že Omán předtím býval společně s Jemenem v žebříčku zemí kolem Perského zálivu vždy u samého dna a najednou začal stoupat prudce vzhůru. Vedl jsem reprezentační áčko i olympioniky a během čtyř let jsem vybudoval skutečně kvalitní mužstvo. V olympijské kvalifikaci jsme skončili druzí, když nás o postup do Atén připravil jediný gól, v Gulf cupu v Kataru jsme se probojovali do finále a až penaltový rozstřel nás připravil o vítězství, za dva roky jsme se v Emirátech dostali do finále znovu a opět dost nešťastně prohráli, protože ománským hráčům přece jen scházelo víc mezinárodních zkušeností.

V arabském světě je měřítkem všeho úspěch. Nikde se trenér nesetká s přílišnou trpělivostí, nikde nepochodí s představou, že míní mužstvo postupně budovat. Musí být úspěšný hned a okamžitě. Ale když úspěšný je, není o nabídky nouze.

To šlo o výjimku, protože tamní mladý šejk si uvědomoval, že v Bahrajnu se fotbal dělá ve skromných podmínkách. Byl trpělivý, a i proto se výsledky dostavily. Postoupili jsme z asijské kvalifikace do mezikontinentální baráže, ve které jsme narazili na Nový Zéland. Doma jsme s ním hráli bez branek, i když jsme měli drtivou převahu a dvakrát šli sami na gólmana, v odvetě ve Wellingtonu jsme ovšem prohráli 0:1 a sen o účasti na mistrovství světa v Jižní Africe se rozplynul. A to jen proto, že náš nejzkušenější hráč vyrobil neskutečnou minelu, po které jsme inkasovali, a poté neproměnil penaltu, na kterou nebyl vůbec určený. Přitom remíza by nám k postupu stačila. Dlouhá cesta zpátky do Bahrajnu byla snad nejsmutnější, jakou jsem kdy zažil.

To všechno prostě musí člověk respektovat a pak to problém nepředstavuje. Náboženské svátky, čas určený pro modlení, stejně jako třeba období ramadánu zahrnuje v těchto zemích i termínová listina. Když kupříkladu připadne doba modliteb na přestávku mezi dvěma poločasy, počítají s ní rozhodčí i trenéři. Já si vždy našel čas, abych i v takové situaci řekl hráčům potřebné pokyny poté, co se umyli, pomodlili a před začátkem druhé půle převlékli.

Žil jsem v arabském světě dvacet let, ale hned první den jsem se rozhodl, že se budu spoléhat jen na angličtinu. Arabská řeč má spoustu úskalí a nuancí, takže by se mohlo stát, že se vyjádřím špatně či nešikovně a bude z toho problém.

Dvanáct hodin letu do Japonska, čtrnáct do Austrálie nebo na Nový Zéland, to jsou skutečně běžné přesuny. Proto se k zápasům cestuje s třídenním předstihem. Problém nastává hlavně ve chvíli, kdy se třeba v neděli hraje v Tokiu a už za tři dny čeká mužstvo domácí zápas. Není opravdu jednoduché se s tím vyrovnávat. Půl dne na palubě letadla, časový posun, aklimatizace, stačí podcenit sebemenší detail a na výkonu a výsledku se to projeví. Vzhledem ke zkušenostem, které jsem za dvacet let v arabském angažmá posbíral, se mi proto vůbec nezdá jako hloupý nápad, aby se v případě mistrovství světa hrála nikoli kontinentální, ale celosvětová kvalifikace.

To se asi nestane, i když staré přísloví říká, že se nikdy nemá říkat nikdy. Ale kdyby se snad přece jen nějaká nabídka objevila, proč ne? Hlava slouží, nohy jsou v pořádku, prostředí znám, arabský fotbal rovněž. Neměl bych problém jít k některé reprezentaci ať už třeba jako poradce, nebo jakýsi trenérský supervizor.