Trenér Soukup o exotickém angažmá: Zápas bude, odpoledne se totiž neválčí

Za předešlých šestnáct sezon jsem měl jen půlroční výpadek, takže mi kratší volno přišlo vhod. Vyčistil jsem si hlavu, odpočinul si, věnoval se údržbě domu a také rodině, která se mnou na žádné ze zahraničních štací nebyla. Syn už je dospělý, manželka má vlastní práci. Nechtěl jsem je vytrhnout z prostředí. Navíc v trenérské profesi se snadno může stát, že po dvou měsících dostanete padáka. Vždyť třeba reprezentaci Bahrajnu vedlo po odchodu Milana Máčaly v roce 2010 šest trenérů za šest let. Až já jsem vydržel déle než jednu sezonu.

Každou možnost jsem vnímal jako obrovskou šanci. Navíc jsem vždy měl vidinu dlouhodobější práce. A měla návaznost. Hlavně v Jemenu jsem si udělal jméno. Ta tři angažmá představovala velký rozdíl hlavně z hlediska povahového a charakterového. Troufnu si tvrdit, že jsem začal chápat mentalitu lidí arabského světa. Vím, že na něco se zatlačit dá, v jiných situacích je to zcela zapovězené, protože by se člověk pouštěl na tenký led.

Tamní hráči velice, ale velice těžce nesou kritiku v kolektivu. Pokud bych někoho znectil za chyby v zápase před celou šatnou, jde o obrovskou urážku a stanu se jeho nepřítelem. Tudíž jsem se naučil hodnotit při týmových sezeních hru jako celek, ale jednotlivé chyby jsme řešili s hráči individuálně. Protože kritika mezi čtyřma očima jim nevadí. Tu snesou.

Je jich mnoho. Já měl třeba snahu fotbalistům jídlo dávkovat, protože když jsem přišel, byli zvyklí si nandat strašné hromady. Asistenti mě ale postupně upozornili, že hráči jsou v daném směru velice citliví a mají pocit, že je nechci nechat najíst. Navíc to bylo kontraproduktivní, protože následně si chodili kupovat jídlo mimo hotel. Takže jsem vše nechal být, kluci si nandali hromady a stejně snědli jen třetinu. Šlo spíše o psychologický efekt.

V Bahrajnu většinou pracují na pozicích v klubech, ve státní sféře, v rodinných podnicích. Ale nikdo z nich nedělal fyzicky náročnou práci. Ve srovnání s okolními zeměmi není Bahrajn tak bohatý. Kluby nemají tolik peněz, dluží hráčům finance třeba půl roku. Ale protože ti kluci nejsou přímo závislí na fotbale, neřeší situaci arbitrážně. Navíc by stejně těžko získávali angažmá jinde. Problém byl spíše z hlediska celkové struktury. Při nástupu k tamní reprezentaci jsme fotbalovému svazu předložili dlouhodobější vizi s možnostmi zlepšení. A všechny výkonnostní cíle jsme splnili, ale v určitém okamžiku jsme narazili na překážky, které nelze měnit na trávníku.

Liga má deset klubů, každý mohl mít čtyři cizince. Takže když se z pomyslné základní sestavy hráčů do pole odečte čtyřicet cizinců, kteří hráli na klíčových postech, zůstane šedesát domácích hráčů. A při nominaci dvaceti je každý třetí hráč vlastně reprezentant. Ale podařilo se omezit cizince v klubech na dva, naopak každý tým měl povinnost stavět dva kluky do jednadvaceti let. Úroveň reprezentace i mládežnických týmů se zvedla. Jenže je potřeba změnit ještě i strukturu soutěže, která se hraje od konce září do začátku května. Hráči jsou vlastně čtyři měsíce bez ostrého zatížení, což je obrovský problém. Jenže v tomhle směru už je potřeba souhlasné stanovisko vlády, olympijského výboru i krále.

Je fantastický. Přes celou zemi z východní na západní stranu jsem to měl pětačtyřicet kilometrů. Sedl jsem na motorku a jel se podívat na trénink kteréhokoliv týmu. Liga se hraje na třech stadionech, takže jsem během jediného dne stihl třeba tři zápasy. Tamní lidé jsou velice vstřícní, prostředí je přátelské. Člověk se necítí ohrožený.

Zažil jsem tam dvě revoluce, kdy se střílelo a bombardovalo letiště. Země je velice chudá, historicky je tam napětí. Rok jsem žil přímo v Jemenu. Bydleli jsme v domech, kde každé odpoledne jel generátor, protože elektřina ze sítě nešla. Nebylo možné dobíjet telefony, notebooky. Šlo o práci v extrému. Jemen tehdy představoval čtvrtou nejnebezpečnější zemi na planetě. Lidé s kalašnikovem přes rameno jsou na ulici samozřejmostí. Člověk si uvědomí, že život nepřináší nic zadarmo. Bral jsem angažmá jako zkoušku.

Což o to, nutkání bych možná měl, ale nebylo to možné. Žili jsme totiž v San'á a právě letiště bylo jedním z cílů ostřelování. Tudíž bylo potřeba se dopravit na jih země, jenže město leží dva tisíce dvě stě metrů nad mořem a pro bělocha je nemyslitelné dostat se přes hory autem pryč. Únosy a následné výkupné totiž představují třicet procent příjmů země.

Příprava s národním týmem Jemenu měla ideální podobu. Lepší už nikdy nezažiju. Domluvil jsem s jedním z šejků, který byl šéfem svazu, že každý týden uděláme třídenní soustředění. A on souhlasil. Liga se hrála v pátek a v sobotu, ještě večer jsem vždy sestavil nominaci a hráči se v neděli hlásili na srazu. V pondělí a v úterý byly dva tréninky, ve středu jeden, následně se kluci vrátili ke klubům. Stejný postup každý týden. Progres byl obrovský. Hráči se mohli přetrhnout, protože mnohdy neměli ani práci a byli závislí na bonusech od klubů a národního svazu, který jim vyplácel odměny za účast na každém srazu. Byli vděční, že na tři dny v týdnu mohou zapomenout na běžné starosti a mají na tamní poměry neskutečný komfort.

Měli jsme přiděleného člověka od armády, který nás provázel. Hlavně proto, aby nás na křižovatkách nikdo neokradl. Když jsem zastavil autem, už na zrcátku viselo dítě a chtělo drobné. Nebo prodávalo vodu. Rozjet se nebylo možné. Kdyby spadlo, tak ho přejedu.

Hned po příjezdu jsme dostali doporučení nevybírat bydlení v horních patrech, přestože bylo levnější a mělo lepší vybavení. Jenže při střelbě zbloudilé kulky mířily právě tam. Jednou jsme byli v bance a slečna, která komunikovala anglicky a pomáhala se správou účtu, se ptala, kam jedeme. Odvětil jsem, že o pár bloků dál, kde je výborná kavárna. Tak nás uzemnila, že kavárna už není, protože tam dopoledne spadla bomba. Tak jsem hned volal manažerovi z asociace, jestli se bude hrát zápas, na který jsme mířili. A on mi s ledovým klidem odvětil: „Proč by se nehrálo? Zápas bude, odpoledne se totiž neválčí."

Na turnaj jsme mířili jako sto padesátý šestý tým žebříčku FIFA. Remizovali jsme s Bahrajnem i Katarem, zeměmi z první stovky. Přitom rozdíl v zázemí a možnostech byl vesmírný. Skončili jsme sice čtvrtí ve skupině, ale letěl pro nás prezidentský speciál. Na letišti tým vítalo sedmdesát tisíc lidí, došlo na přijetí u prezidenta a ministr sportu děkoval, že alespoň na chvíli jsme sjednotili Jemen. Přesáhli jsme sportovní hranice, což bylo úžasné. Jenže o půl roku později, když jsem byl s olympijským týmem Jemenu na soustředění v Turecku, vypukl válečný konflikt. Tím smlouva skončila. Ale angažmá v Jemenu mi otevřelo cestu do Bahrajnu.

Naučil jsem se pracovat v krizových podmínkách. Třeba jsme byli v posilovně a vypnuli elektřinu. Tak jsme všichni zapnuli mobily, jimiž jsme si svítili. Nebo jsme měli připravený trénink, jenže se rozbil autobus a dorazil menší počet hráčů. Kdybych si problémy bral, zbláznil bych se. Člověka kritické situace posilují. Naučil jsem se operativnosti a dokonalé improvizaci. Nehledám problém v drobnostech, malichernosti neřeším.

Měl jsem nabídku od olympijského týmu Íránu, což mě velice lákalo. Ale zvolili jinou variantu. Další nabídky z arabského světa jsem odmítl. Aktuálně je pro mě asi dosažitelnější angažmá na Arabském poloostrově či v Asii, ale láká mě i práce doma.